Bez temnoty. Není úsvitu. A bez světla. Není života.

Don´t mess with me - Kapitola č.6

27. února 2017 v 18:09 | Kira |  Don´t mess with me
Ahojte ^^ po měsíci jsem konečně napsala další kapitolu a upřímně je to jedna z těch, které mi dala asi nejvíc zabrat ohledně opravování chyb. Zjistila jsem, že neumím dávat čárky do vět xD (jak ponižující :D ) No nic přeji příjemné počtení a krásný zbytek týdne. Vaše Kira ^^

Když se ráno Setsuko probouzela a dávala si své zářivě červené vlasy do dvou drdolů ještě netušila, co by měla od tohohle dne měla očekávat. Poprvé si tuhle otázku pokládala když uviděla Daisukeho jak na ní zdálky mává a jeho světlé vlasy na přímém slunečním svitu by nepřehlédl ani slepý. Po druhé to bylo přímo v místním mekáči když z Daisukeho úst vypadl kus salátu s pikantní omáčkou na jeho asi první vyžehlenou modrou kostkovanou košili pod kterou měl bílé tílko.
,,Chakra!" naštvaně zvolal Daisuke s plnou pusou. Setsuko si domyslela že slovo chakra mělo být asi sakra.


,,Takžé..." odmlčela se na chvílí Setsuko a ucítila jak jí lehce zacukal pravý koutek úst když se Daisuke snažil se sebe shodit kousek salátu a kroutil se u toho jako žížala. ,,Nechtěl bys raději položit ten burger a sundat ten salát prsty?" Setsuko se na chvíli zarazila nad tónem hlasu kterým to řekla. Zněl jako hlas chlapa uprostřed nákupního střediska pověšený taškami od své přítelkyně.
,,Chokey." přikývl Daisuke a položil svůj burger na tác ke skoro snězeným hranolkům, které si ještě přiobjednal. Prst po prstu si začal strkat do úst a pečlivě každý kousíček omáčky olízl. Setsuko si všimla že byl tak pečlivý a kousky mletého masa, které bylo zaryté až za jeho nehty byly mrknutím oka pryč.
,,Hele víš že čím dýl to necháš na té košili tak je větší šance že ti zůstane na oblečení flek." řekla Setsuko a začala usrkávat ledové coly. Daisuke mávl pouze rukou a když vzal kousek salátu mezi prsty mu spadl na podlahu.
,,Achjo. Snad si toho nikdo nevšiml."vzdychla ustaraně Setsuko a začala se ohlížet po obsluze. ,,Myslím si že je to v pohodě. Nechtěla bych dostat pokárané od vedoucího. Klesla bych hanbou kdybych to musela uklízet před..." než to Setsuko dořekla všimla si jak Daisuke se rychlým pohybem zohnul k zemi a kousek salátu strčil přímo do svých úst a slastně zamlaskal.
,,Klesla bych hanbou....ha...ha..." špitla pro sebe Setsuko tak aby to nikdo jiný neslyšel. Po té co uviděla Daisukeho jak snědl kousek salátu ze špinavé kamenné podlahy pomyslela si mínění co to vlastně klesnou hanbou znamená.
,,Daisuke, proč jsi to snědl ze země?" zeptala se nechápavě Setsuko a falešně se pousmála.
,,Hmm? Co? Ty neznáš pravidlo tří sekund?" zeptal se nechápavě Daisuke a pevně sevřel rozjezenou polovinu svého burgru.
,,Ne neznám." odvětila nezaujatě Setsuko a zadívala se na lidi procházející po rušné městské ulici. Obloha se pomalu zatahovala a nad město se blížil velký černý mrak plný silně přesolených a přesmažených hranolek pomyslela si Setsuko. Déšť hranolek? Setsuko se své fantazií musela hlasitě zasmát už jen kvůli tomu, jak by vypadali lidi kteří udělají pro kousek jídla cokoliv jako Daisuke.
,,Říká se, že pokud vezmeš jídlo ze země do tří sekund nestihne na sebe nalepit jakékoliv škodliviny." dodal hrdě a zakousl se do svého burgru.
,,Hah taková hloupost. Prý žádné škodliviny." zasmála se lehce Setsuko a znovu se napila své vychlazené coly. Daisuke hlasitě spolknul sousto a pravým ukazováčkem ukázal přímo na její kelímek s pitím.
,,Víš že když je to light je to mnohem větší sračka než normální?" zazubil se Daisuke a do úst dal poslední kousek jídla.
,,Ehm ehm. Vraťme se k tématu." odkašlala si Setsuko a dala si před ústa levou ruku zatnutou v pěst. ,,Měl by sis jít tu košili vážně aspoň opláchnout na toalety." dodala a raději než po pití se natáhla ke svému balíčku smažených hranolek.
,,Je pěkné že mi chceš pomoct, ale tahle košile nebyla ještě ani jednou vypraná. Říkám ji magická košile. Jakákoliv špína prostě na ní po pár dní zmizí." usmál se zářivě Daisuke a utřel si své ruce do ubrousku a poté je založil za hlavu.
,,A-aha." zmohla se pouze Setsuko a krátkou odpověď a upřeně se dívala na Daisukeho, který se začal spokojeně hladit po břiše. Setsuko jen doufala aby z nebe nezačaly padat hranolky. Tahle košile přímo křičela o pomoc kterou mohla zajistit jenom vyšší moc.
,,Mmm proč se na mě tak díváš? Chceš se mě na něco snad zeptat?" zeptal se zvídavě Daisuke a pohodlně se natáhl pravou ruku po celé délce opěradla.
,,Ne! Teda jo." vyhrkla ze sebe rychle Setsuko a v hlavě se jí najednou udělal takový zmatek, že nedokázala složit v hlavě jedinou srozumitelnou větu.
,,Takže?" pobídl jí Daisuke a vyčkával na odpověď.
,,Dobrá tedy." Setsuko se na chvíli sklopila svůj pohled a když se zatnutými dlaněmi se rozhodla podívat přímo Daisukemu do očí ,,Co to mělo znamenat ten tvůj papírek? Proč jsi mě pozval na... rande?" zeptala se vážným hlasem. Daisuke vážný obličej se rázem změnil v upřímný hlasitý smích. Setsuko nechápavě sledovala smějícího Daisukeho a když už smích trval půl minuty přišla na ní zlost.
,,Rande? Ty a já? Hah vážně dobrý vtip Setsuko." Daisuke se konečně přestal smát ale stále krátké náznaky že se začne znovu neovladatelně smát převládaly.
,,Huh?!" Setsuko se naštvaně a přitom velice zmateně dívala na Daisukeho a vyžadovala jasné vysvětlení.
,,Myslím si, že je načase ti říct úplnou pravdu Setsuko." Daisukeho hlas najednou zvážněl a všimla si jak vytahuje něco z levé prsní kapsy na košili. Setsuko lehce znervóznila a začalo se jí těžce dýchat. Najednou Daisuke plácl dlaní o stůl. Něco pod ní měl.
,,T-to je?"
,,Ano...přesně tak Setsuko. Věděl jsem to."
,,Nech mě to vysvětlit."
,,To je v pořádku Setsuko. Nic nemusíš říkat. Bylo mi to jasné od první chvíle když jsem tě uviděl u tvé skřínky." Setsuko si vzpomněla na událost v šatně. Ten vzkaz od Yuuta který hodila pod skříň když za ní šel Daisuke. Když se ale po něm podívala nebyl tam. Musel jí vidět a vzít ho. Nemohla tušit co jí Yuuto napsal. Daisuke pomalu odtáhl svou dlaň.
,,Chtěla jsi jít do mekáče na menu pro 2+1 pouze pro dva!" zvolal přes celé kolo Daisuke a pod jeho dlaní se zaleskl pozlacený kupón na slevu.
,,C-co?!" Setsuko se dívala na Daisukeho s otevřenou pusou.
,,Nemusíš to zapírat Setsuko. Je pravda že bych to do takové drobné dívky neřekl že by tohle spořádala sama ale... měl jsem taky hlad tak jsem si řekl... co takhle to dát dohromady." zazubil se Daisuke a prohrábnul si své vlasy.
,,P-p-počkat! Jo! Heh.. prokoukl si mě." řekla Setsuko a falešně se usmála.
,,Prvně jsem si myslel že jsi chtěla pozvat mého bratra ale pak jsem usoudil že se jenom stydíš. Nechtěla jsi aby si o tobě lidi mysleli že jsi chodící kontejner." smál se Daisuke.
,,No dobrá to by stačilo." nebyla pravda že by se bála cizího názoru ale jídlo měla opravdu ráda ,,Proč ale rande?" zeptala se.
,,Proč? Setsuko ty jsi vážně hloupější než já." Daisuke odpinkl kupón po stole přímo před Setsuko. ,,Přečti to nahlas"
,,Rande menu." špitla.
,,Promiň jestli sis myslela že je to rande ale myslel jsem že máš trochu větší přehled když jsi ten kupón přímo svírala v ruce. Navíc myslíš si že bychom ty a já mohli být spolu?" dodal Daisuke a natáhl se pro kelímek s colou. Setsuko neuniklo že při poslední otázce ucítila kapku vážnosti.
,,Promiň. Nedokážu ti odpovědět." řekla potichu Setsuko. Doufala že ho její slova nijak nezraní.
,,Neomlouvej se. Jak bys taky mohla když ty patříš..." Daisuke se najednou zarazil a postavil se na nohy. Setsuko sledovala každý jeho pohyb. ,,Ty a jídlo přece patříte k sobě." lišácky se zazubil Daisuke a chytnul do roku kupón.
,, Na to si můžeš vzít jed. Láska až do smrti." zasmála se Setsuko a opřela si bradu o dlaň. ,,Hele Daisuke řekni mi jednu věc. Kdyby tam nebylo to +1 tak bys ani nešel že je to tak?" zazubila se Sesuko a dívala se na kupón, který Daisuke pořád držel v ruce. Daisuke pouze položil ruce s kupónem na levou stranu hrudi a souhlasně zavřel oči a přikývl hlavou. ,,Tak si pro to jdi." mávla rukou Setsuko a vložila do úst hranolku.
,,My queen!" Daisukeho oči se rázem rozzářily a vyběhl přímo k obsluhovacím pultu na vyzvednutí svého menu. Setsuko se musela znovu pousmál když Daisuke odstrčil dva malé chlapce jen aby si mohl vzít své menu zadarmo. Když se ale podívala z okna ven uviděla silný déšť, který sebou strhával štěrk z cesty do kanálů.



Dešťová voda se linula jako divoká řeka při tání ledu po silnicích a kanály nestíhaly propouštět všechnu vodu. Poslední lidi, kteří ještě nedošli do svých domovů se skrýt před bouří, se schovávali pod deštníky a při běhu se snažili co nejmíň odhalit své tělo šedivým nebesům. Daisuke chtěl pokračovat v cestě aby doprovodil Setsuko v pořádku domů, když už mu nechala jedno menu zadarmo, ale Setsuko odmítala jít v tom nejsilnějším dešti pěšky domů. Kdyby jen Daisuke tušil, že bude vyčkávat skoro hodinu na to aby přijel autobus, který Setsuko doveze až pomalu ke dveřím, snědl by již prochladlé hranolky s burgrem v klidu v mekáči protože v té době, byly ještě za tepla. Autobusové nádraží, na kterém Setsuko a Daisuke vyčkávali na dřevěné lavičce, byla stejně opuštěná jako silnice proplétající město. Jen jedna mladá žena pochodovala u protější stanice, kde většinou stály taxíky. Ale než si jí vůbec Daisuke stihl od kotníků po kořínky vlasů prohlédnout, přijel taxík do kterého žena rychle nastoupila a když se dveře taxíku prudce zavřely, vyjel plnou rychlostí po silnici ke kruhovému objezdu.
,,Takže." pronesl dlouze Daisuke a podíval se po Setsuko, která seděla jako hromádka neštěstí vedle něho. Byla tak promočená, že když si Setsuko dala nohu přes nohu z jejich bot tekl nepřestávající pramínek vody. Daisuke naštvaně zamrčel. Ani on na tom nebyl o něco lépe než ona a byl uražený? Ano, to byl.
,,Takže co?" zeptala se nezaujatě Setsuko a začala si ždímat vodu ze svých svou drdolů na hlavě.
,,Nic." odsekl Daisuke a založil ruce na hrudi. Nemohl si nevšimnou že skvrna na jeho košili magicky zmizela. ,,Ha! Vidíš! Já ti to říkal." zvolal Daisuke z plna hrdla a postavil se na nohy a ukazováček zarýval do hrudi na místo, kde byla předtím skvrna od pikantní omáčky. Setsuko to vylekalo až se jí z toho rozpletl pravý drdol a její mokré vlasy rychle spadly na pravé rameno. Myslela si, že nic mokřejšího než její oblečení být nemůže dokud jí nespadly vlasy na rameno. Vlasy? Chtěla říct mořské řasy. Určitě by byla prospěšnější pro mořské živočichy než na autobusovém nádraží.
,,Aha." vydechla a pomalu si rozpletla i drdol na levé straně a nechala prameny červených vlasů spadnout jako předešlou stranu. Setsuko zatnula levou ruku v pěst. Sice déšť měla ráda, ale k čemu potom je v televizi předpověď počasí, když jediné co jde předpovídat tak to, zda je žena za televizními obrazovkami v pátém nebo v šestém měsíci těhotenství. Daisukeho déšť nikterak nevadil a už vůbec ne zda žena za televizními obrazovkami je v tom nebo v tom období. Popravdě, si toho ani nevšiml.
,,Nechceš taky zavolat taxi?" zeptal se Daisuke a zamyšleně se díval na vjezd na autobusové nádraží, jestli už nevidí v dálce přijíždějící autobus. Ticho, které mezi oběma panovalo, jej začala znepokojovat. Setsuko narovnala ramena a pozvedla tvář na Daisukeho.
,,Nemusíš si dělat starosti. Všimla jsem si, že by měl jet zrychlený spoj. No, nemám to dneska štěstí?" usmála se Setsuko a když jí Daisuke nevěnoval ani pohled, odtažitě se podívala k zemi a prohlížela si své promočené tenisky.
,,To teda máš." řekl mezi zuby Daisuke a natáhl si nohy. Setsuko nechápala proč se najednou k ní tak hnusně chová a už vůbec, proč by se k němu měla chovat mile. Mohla být teď v teple a sledovat svůj oblíbený seriál. Lehce se jí nafoukly tváře a pohodila svými vlasy, které ji spadaly na záda. ,,Setsuko." nechápavě řekl a starostlivě se na ní podíval, když ji uviděl s nafouklými tváři ,,Promiň jestli to znělo hrubě jenom..." Daisuke se začal škrabat ve vlasech a jeho vlasy byly nakonec rozcuchané jako předtím.
,,Ano, znělo." odsekla a koutkem oka se po něm podívala a uvolnila svraštěné obočí.
,,Doufal jsem, že tenhle den dopadne jinak." řekl tichým a přitom vážným hlasem a jeho pohled zamířil k zemi. Setsuko mlčela a provinile se podívala na oblohu. Věděla že nebyl jediný kdo se choval hrubě, i ona se podílela na atmosféře, která kolem nich kolovala. ,,Je ti zima?" zeptal se ještě Daisuke a na jeho tváři vyrašil lišácký úsměv.
,,Ne...Vlastně ano je, ale myslím si, že bys mi tvou promočenou čistou košilí nepomohl." usmála se a podívala se mu přímo do jeho očí.
,,Heh. Máš pravdu." odvětil a založil ruce za hlavu. ,,Tvé vlasy...tvé vlasy se mi líbí víc když je máš rozpuštěné." dodal a přiložil si hřbet pravé ruky k ústům. Setsuko nedokázala vydat ze sebe ani hlásku, když se najednou Daisuke postavil na nohy a ukázal prstem na přijíždějící autobus. ,,To je tvůj?" Setsuko pouze přikývla a postavila se krok od Daisukeho. Díval se přímo před sebe a ať se sebevíc snažil s ním navázat oční kontakt, tak se Daisuke díval přes ní. Modrý autobus se z plné rychlosti pomalu dostával k zastávce, až dojel k ní, zastavil se a dveře do autobusu se otevřely.
,,Děkuji ti za dnešek. Bylo to super s tebou strávit taky nějakou tu chvíli o samotě." řekl Daisuke a podíval se směrem k Setsuko, která se dívala na řidiče autobusu. Setsuko položila pravou nohu na schod do autobusu.
,,Doufám, že to příště už nebude na 2+1 menu." zazubila se Setsuko a podívala se na Daisukeho přes rameno.
,,Čestný pionýrský." řekl vážným hlasem Daisuke a narovnanými rameny a pozvednutí spojeného prostředníčku s ukazováčkem dodal na vážnosti jeho slibu. Setsuko jen zakryla svá ústa dlaní a přistoupila k řidiči.
,,Prosím na konečnou..." Setsuko už natahovala drobné k řidiči, když uslyšela vyzvánění z mobilního telefonu. Začala okamžitě pátrat ve své kapse džiínách a když se ujistila, že to není její mobil, ohlédla se na Daisukeho, který už v ruce svíral svůj mobil.
,,Yuuto?" ozval se překvapený hlas Daisukeho když zvednul hovor a jeho hlas přesekly dveře, které se právě zavřely.
,,Slečno?" Setsuko hlas řidiče vylekal a když po něm hodila ledový pohled, všimla si jeho natáhlé dlaně. ,,Vaše peníze." dodal a nastartoval motor autobusu.
,,A-ano, promiňte." řekla zmateně Setsuko a položila drobné mince na roztáhlou dlaň řidiče, který ji dal jízdenku a chytnul volant. Daisuke začal nejistě pochodovat po autobusové zastávce. Je naštvaný? Hádají se? Setsuko jen těžko mohla určit jak důležitý hovor mezi bratry je, když neslyší jeho hlas. Autobus se pomalu rozjel a když vyjížděl z autobusového nádraží, Setsuko chytla řidiče za rameno.
,,Prosím vás pane, zastavte!" vykřikla nahlas Setsuko a ustaranými oči se ohlédla po Daisukem, který mluvil do mobilu a najednou se zastavil na místě.
,,Promiňte slečno ale.."
,,Prosím vás!" řidiče její zoufalý hlas zaskočil ale nemohl zastavit uprostřed výjezdové silnice. ,,Nechci po vás nic nesplnitelného! Nechci ani peníze zpátky!" prosila a zoufale sklonila hlavu k zemi. Řidič hlasitě povzdech a pomalu přišlápl brzdu.
,,Dávej pozor jak budeš přebíhat silnice." dodal krátce a zatáhl páčku, která otevřela nástupní dveře od autobusu.
,,Děkuji mnohokrát. Budu" s lehkou úklonou, kterou věnovala jako náznak velkého vděku, vyběhla Setsuko rychle z autobusu přímo k Daisukemu, který ještě telefonoval se svým mladším bratrem. Setsuko běžela co nejrychleji mohla a na její mokrou kůži dopadaly další a další kapky deště. Nevadilo jí se trochu namočit, upřímně na jejím tělem nebylo místa, které by nebylo promočené tak proč by si měla teď hrát na dámu. Její srdeční tep ke mrknutím oka zrychlil a svaly na nohou se jí napínaly při každém kroku k Daisukemu. Po chvíli si vzpomněla, že se ani při vyběhnutí z autobusu nepodívala jestli nejede nějaké auto. Její provinilé myšlenky zmizel tak rychle, jako potoky vody které se jí linuly kolem jejích bot.
Když Setsuko doběhla kousek od Daisukeho zastavila a upřeně se dívala a blonďatého kluka, který právě zmáčkl červené tlačítko na svém mobilu. Daisuke byl po rozhovoru se svým bratrem vytočený a když si všiml dívky s rozpuštěnými červenými vlasy, stojící v dešti, rychle nahodil široký úsměv i když byl jí zaskočený.
,,C-co tu děláš? vykoktal ze sebe a upřeně si prohlížel stojící Setsuko.
,,Co chtěl?" vyhrkla ze sebe a zalapala po studeném vzduchu, aby uklidnila svůj zrychlený tep a doplnila kyslík do všech svalů jejího těla.
,,Vážně tě to zajímá?" s těmito slovy vymizel úsměv na jeho rtech. Setsuko jen krátce přikývla. Z jeho úst vyšel mráček teplého vzduchu a zavřel na chvíli své oči. ,,Hádali jsme se."
,,Huh? To bylo vše?" Daisuke jen pokrčil rameny a založil ruce do kapes. ,,Kvůli čemu?" Setsuko na chvíli zaváhala. Proč by se měla zajímat o někoho jako je Yuuto. Daisukeho její otázky vůbec nezarážely, právě naopak.
,,Nechtěla bys prvně se schovat pod střechou?" ušklíbl se a Setsuko se podívala nad hlavu. Byla tak promočená že kapky, které na ní po celou dobu dopadaly, ani necítila. Oba dva se posadili zpátky na lavičku a Setsuko ucítila, jak se její tep vrací do normálu.
,,Ujel ti autobus." řekl Daisuke a sledoval v dálce odjíždějící bus.
,,Zmýlila jsem se... to nebyl on." zalhala přesvědčivým tónem hlasu Setsuko. Daisuke věděl že to byla lež a přesto jen mlčky přikývl. ,,Takže ten hovor..."
,,Ptal se kde jsem a když jsem mu řekl že jsem na autobusovém nádraží, protože jsem s tebou čekal na autobus... naštvalo ho to." řekl napřímo Daisuke a odvrátil na chvíli pohled od Setsuko.
,,Kvůli mně? Proč by se snižoval na mou úroveň. Nechápu ho." pronesla Setsuko a lehce skousla spodní ret.
,,Já to třeba až moc dobře chápu." řekl vážně Daisukeho a jeho výraz v obličeji zvážněla. Setsuko cítila že něco bylo špatně. Něco mezi nimi bylo zahaleno mlčením.
,,Vysvětli mi to." Daisuke se podíval po Setsuko a z jeho úst vyšel smích. ,,P-proč se směješ?" Setsuko jeho smích vyvedl z míry, myslela že je to vážné téma.
,,Ty a Yuuto jste přece parťáci ne?" zasmál se Daisuke a pobaveně si ještě tuhle větu zopakoval.
,,Byli jsem! Teď už ne." odsekla uraženě a odtáhla svůj pohled na druhou stranu. ,,Po té události s ním nechci nic mít!" Daisukeho smích náhle přestal.
,,Hej. Copak ty tomu věříš? Právě ty?" zeptal se překvapeně a chytnul Setsuko za pravé rameno. Pohodila ramenem a smekla jeho ruku ze svého ramena. ,,Ne-e, vážně?"
,,Vážně! Nebyl jsi to právě ty kdo se postavil svému bratrovi zády?!" zakřičela Setsuko a pronikavým pohledem probodávala Daisukeho pohledem.
,,Znáš mě, jak se jedná o mého mladšího bratra jsem horkokrevný." zazubil se ,,A navíc, řekl mi jak to bylo a já mu uvěřil. Zapomněl jsem s kým tady máme tu čest." dodal a jeho hlas pomalu klesl.
,,Gina." špitla potichu Setsuko a Daisuke pouze mlčky přikývl ,,Ale přece ho viděli a..."
,,Kdo ho viděl?" skočil jí do řeči. Daisuke měl pravdu, nikdy nebyli žádní svědci oné události. Nikdo nemohl vědět co se té noci stalo a jak to že Gina skončila v nemocnici.
,,Proč mi ale Yuuto nic neřekl?" zeptala se skleslým hlasem Setsuko a sevřela levou ruku v pěst.
,,Třeba chtěl... ale nedala jsi mu příležitost." řekl a opřel se zády o lavičku a zavřel své víčka.
,,Já...nevím co mám na to říct." špitla a sklonila hlavu.
,,Taky nemusíš. Řekni to jemu." Daisukemu se lehce nadzvedli koutky úst a otevřel své oči. ,,Myslím si, že bych ti mohl něco o Yuutovi říct protože pochybuji, že by ti to někdy osobě ten uzavřený idiot řekl." zasmál se Daisuke a podíval se na oblohu, na které se objevovaly první paprsky slunce přes černé mraky. Setsuko jen pozvedla svůj pohled a upřeně se dívala na Daisukeho. V jeho očích zahlédla paprsky slunce, které náhle zmizeli za šedivým mrakem.
,,Abys pochopila jak složitá osoba Yuuto je, musím ti říct něco o jeho minulosti. O naši minulosti. Když jsme chodili na základní školu nebyli jsme se tak blízcí. Možná tomu neuvěříš, ale blízcí jsme si až od střední školy. Yuuto nebyl vždy sebevědomý jako teď. Při nástupu na druhý stupeň si jej děti začali dobírat jako boxovací pytel. Fyzická šikana? Něco horšího a to psychická šikana. Jaké to musí být, když je člověk osamělý a jediný s kým se může bavit byli jeho spolužáci? Nulové sebevědomí a co dál? Pamatuji si to jakoby to bylo včera, myslím si, že nám v té době bylo jedenáct let... Hmm možná už dvanáct. Bydleli jsme společně v rodinném domu našeho otce, který zdědil po prababičce. Musím říct, že rád vzpomínám na to co jsme prováděli jako malí kluci. Yuuto byl vždy usměvavý a dokázal bych říct že to byl ten, který přinášel smích do naši party. Jeho falešná tvář mu padla jako ulitá... Vše se to ale změnilo jednoho odpoledne. Občas jsme jako kluci jezdili s mým dědou na chatu. Byl jsem v té době nemocný a s dědou jel sám. Nevím ani co se stalo, ale probudilo mě vyzvánění matčiného telefonu jak mluví s Yuutem. Nikdo mi nechtěl říct, co se děje. Když jsme dojeli na místo našli jsme Yuuta klečet a řvát z plných plic u... " jeho oči nabraly skleněného lesku ,,Děda v ten den zemřel kvůli pádu ze stromu..."
,,Daisuke...já..." zalapala po dechu a natáhla k Daisukemu ruku, ale on její ruku chytnul a položil na lavičku. Nevěděla jak má v tuhle chvíli reagovat. Připadala si ještě víc provinilá a ztracená než předtím.
,,V den pohřbu byl Yuuto jediný kdo nebrečel a při posledních slovech, s kterýma jsme se měli rozloučit... mlčel. Slyšel jsem členy rodiny jak se baví o Yuutovi. Nevychované dítě... Lituji jeho rodiče. Když jsem se ho ale osobně zeptal co mu řekl odpověděl mi: Promiň, že jsem tě nemohl zachránit...Yuuto si nikdy neodpustil jeho smrt, myslím si, že s touhle myšlenkou žije Yuuto do teď." Setsuko jen mlčky seděla se sklopeným pohledem. ,,Vím, že mu chvíli nasadili antidepresiva ale řekl bych, že tohle patří k jedním příčin jeho osobnosti a stojí za řeč. Další šok přišel asi dva týdny po události. Seděl jsem na verandě na schodech když za mnou Yuuto přiběhl. Jeho hlas. Chvěl se. Řekl mi, že když se ráno probudil uslyšel naši matku jak s někým telefonuje. Řekl, že to byl muž." Daisuke se na chvíli zastavil a zadíval se na svou roztaženou dlaň ,,Řekl mi, že si myslí že má naše matka milence. Nevěřil jsem mu tehdy ani slovo, ale když ho najednou matka zavolala ať jde za ní, vedlo mě to k pochybnostem. Chtěl jsem se ho na něco ještě zeptat, ale když jsem ho zahlédl vyběhl s pláčem z domu a utíkal pryč. Nevěděl jsem co mám v tu chvíli dělat." Daisuke pevně sevřel svou dlaň ,,Rozvod rodičů jeho srdce neuvěřitelně zasáhlo. Do teď ho vidím klást si otázku, proč zrovna on musí být v rozpadlé rodině. Dokážeš si představit jaký dopad to mělo na srdce dítěte? Zrazen přáteli a teď i rodiči. Od té doby se Yuuto uzavřel do sebe na několik měsíců. Otec si ho několikrát brával bokem a mluvil s ním. On jen mlčky seděl se sklopeným zrakem a kamenným výrazem... Netrvalo dlouho a odstěhovali jsme se s matčiným přítelem do nového domu. Noc před tím jsme strávili u otce a řekl nám, že ten kdo přestal milovat toho druhého, byl on a když nás odvezl domů, neřekl na rozloučení ani slovo...Stěhovali jsme se několikrát až se naše cesty rozešly a já se odstěhoval k otci. Nevěděl jsem co se děje za dveřmi, jak se říká, ale z matčiného přítele se vyklubal násilník a alkoholik. Yuuto mi vyprávěl, že jednoho dne, kdy ten muž řval po naši matce a házel po ní věci, vyběhl z pokoje a začal po něm řvát. Jeho agrese se přenesla a později vyjel i na Yuuta. Jeho již narušená psychika byla pomalu na samotném konci a sáhl po útěku, útěku z domova. Ale když si balil věci do své tašky zastavil se. Věděl, že by své matce přinesl ještě mnohem víc problémů než měla. I když myslí na štěstí své matky, nepřeje si, aby si našla nového přítele. Jeho chladný postoj se do teď nezměnil. V té době myslím že chodil s Gino a protože Yuuto se utápěl v samotě a bezmoci byla pro něho jeho útěchou, ale i ona se k němu otočila zády když to potřeboval nejvíc a vyměnila ho za jiného kluka. Vyrovnal se tím a od té doby se do sebe úplně uzavřel a už nikdy nepustil nikoho k tělu..." na chvíli se odmlčel ,,Než jsi přišla ty. Bylo to poprvé co jsem ho viděl se tak usmát." na jeho tváři se objevil upřímný úsměv. Setsuko se nezmohla ani na jediné slovo natož mu opětovat jeho úsměv. ,,Jak ses tedy rozhodla?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 27. února 2017 v 18:17 | Reagovat

krásný příběh :-) těším se na pokračování ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama