Bez temnoty. Není úsvitu. A bez světla. Není života.

Život?

18. října 2016 v 23:28 | Frost |  Frostovo učení

Yo tady Frost. Dlouho jsme tu neměli tkz "Frostovo učení" Ale taky koho já mám co učit, když mám problémy v mojem vlastním životě. Ale o čem bych chtěl mluvit dneska je snad případ který trápí mnohé lidi. A my, si toho ani nejsme vědomi. Možná si myslíte, že budu mluvit o depresích a o smutku. Ne, tak nějak o všem. Pýcha člověka je někdy zajímá věc. Když se člověk zastaví a dívá se jen jak sekundy, minuty, hodiny pak dny a poté měsíce a roky ubíhají a lidé s nimi. A spousta lidí nemá moc štěstí ani na ty roky. Denně se člověk hádá kvůli věcem které možná nejsou ani potřebné. Mezitím co mrháme životem, tak spousta lidí by dalo leda co za tenhle život. Člověk který jen může přihlížet co dělají ostatní, a co by chtěl taky udělat. Ale, nemůže. Nikdo nemá štěstí pořád. Ale můžeme mluvit co je vlastně "štěstí"? Řekněme, že je to slovo které používáme když se někomu něco povede a nám často ne. Lidé mají různé nemoci, různe postižení a přesto se možná radují ze života víc než my kdy budeme. Všichni můžeme prožit lásku, všichni můžeme se svým partnerem žít. Ale co lidé kteří nemají možnost prožít ani toto? Představte si, že vám je 15-16 jak chcete. A doktoři vám řeknou že kvůli nějáké nemoci máte asi maximálně měsíc života. Co teď? Co když žijete v rodině která nefunguje jak by možná měla, ve které nemáte ani minimálni oporu a jenom opak? Co když jste zamilovaní, ale bojíte se říct té osobě že prostě bude konec trochu dřív než ostatní. Co když vidíte jak člověk kterého nenávidíte, najednou dostane vaši "milovanou" na rande? Co když pujdete do sebe s tím, že chcete milovat tuto osobu dokud můžete, a ta osoba vám to opětuje. A pak protože se bojíte že t osobu zraníte, tak začnete schválně ubližovat tomu člověku aby vás nechal být, aby vás nenáviděl. Chcete jít na místo kde nikdo na vás nedosáhne. Ale, zároveň chcete být pořád někde aby jste se mohli na tu speciální osobu dívat? A nakonec...se vyspí s člověkem kterého nenavidíte, a vy to musíte prostě jen tak

polknout jako prašek který chutná jao kýbel sraček. Víte, že za chvíly bude konec a vy nebudete moct zažít pocit dotyku kůže, rtů, či prostou euforii samotného pocitu, že jste blízko blízké osoby. Nemáte kam jít, nemáte nic. Jen vědomí, že za chvíli bude konec a vy se nebudete muset dívat jak důležitá osoba která vám změnila svět skončí u někoho kdo si to možná ani nezaslouží, nebudete se muset dívat jak se rodina rozvrací kvůli hádkám či bitím vaší matky. Jenom samotné vědomí člověka láme.

Někdo řekl že láska je jako válka - snadno se začne, ale těžko zastavit.

Lidé sedí za svými obrazovkami, ne aby psali jako nyní já. Ale, proto že se bojí. Bát se je normální věc, je na druhých kteří se nebojí, je na těch silných aby podpořily slabší. Samozřejmě můžeme apelovat zákon silnějšího. Ano ten funguje, Ale nebylo by lepší, kdyby se prostě lidi podporovali. Pak, když najednou někdo propukne v pláč, tak se buďto lidem vysmějeme (Hlavně mužům) jakoby to byl zločin. Jakoby znak slabosti. Jak já to vidím, tak je to znamení síly a odvahy, protože jsem člověk s velkou pýchou. Je zkrátka zvláštní jak si život sám pohrává s lidmi, a my o těchto případech ani nevíme. Vlastně několik lidí na to upozorňovali, ale my neposloucháme. Stejně jako když jsme hluboce zamilovaní. Pro nás je ten člověk úžasný i kdyby vám urval nohu (obrazně řečeno), ale přitom má tolik chyb. Využívá vás, nebo vás třeba mlátí, nutí dělat věci které by zdravý rozum prostě odmítl. Ale my to nevidíme, nechceme to vidět. Protože když se opravdu podíváme jak to je, není to hezké. Lidé žijou. Ale každý musí mít pro co žít. Hledá to. Od narození cítíme, jíme, pijeme, a později se milujeme s našimi partnery a rozmnožujeme se. Ale, přitom nikdo z nás si nezvolil tu být. Ani, naše děti si to nezvolí. Nikdo se jich neptal. Prostě se narodí do tohoto světa, a teď prostě žij. Můžeme to brát jako ironii. Něco krásného, dá život další krásné věci a přitom to později krásné už tak není. Každý si prochází různými věcmi v životě, ale pořád spousta z vás, většina pravděpodobně má možnosti dělat si co chce. Nejste závislý na práškách které by bylo přílíš těžké získat v zahradničí pokud by ste chtěli cestovat, ani neumírate na nějakou nemoc a zbývá vám měsíc. Nic z toho, přesto si člověk bude stěžovat, nikdy nebude spokojený. Nehledě na to co máte. Aji když máte sen. Pak ho třeba splníte, ale co pak? Co jste chtěli máte, a nevíte co dělat dál. Jak s tím naložit. Nikdo by se neměl povyšovat nad druhým. Každý má svůj názor, každý cítí něco jiného,každý vidí jinou pravdu. Můžeme i říct, že lidé jsou jediná rasa která je primitivní na to, aby vůbec hledali něco k čemu mířit. Možná, každý z nás chce být na tom místě kde na vás nikdo nedosáhne. Ani bolest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama