Bez temnoty. Není úsvitu. A bez světla. Není života.

Stray for light

12. července 2016 v 10:15 | Kira |  Kiřiny jednorázovky
Ano ano vím :D Byl víkend a já nic nepřidala, Asi jste spíš čekali na DMWM ale nebojte, všeho do času :) Na oplátku vám zde přidávám moji nejnovější jednorázovku. Napadla mě když jsem přemýšlela co budu psát a bohužel, mi to nedalo a musela jsem to sepsat. O čem je příběh? Příběh vypráví a jednonm páru a jejich společném osudu :) Bohužel, vám k tomu neřeknu víc protože to nechci prozradit xD Přeji příjemný den ^^ Vaše Kira :3 !!


Každý z nás uvidí několik záblesků v našem životě, které nás provází. První světlo přichází při našem narození. To světlo pronikne přes naše slepené oči. Dokázal bych říct, že lidé jsou předurčení chodit a obklopovat se světlem... nebo také, světla ukazují cestu po které máme kráčet. Některé nás varují aby jsme nesešli z cesty na kterou již znovu nevkročíme natož aby jsme se k ní znovu, i jenom na malý milimetr přiblížili. Hodně lidí řekne, že žádné světlo ve svém životě neviděli natož aby jej objevili. Je to naprostá hloupost. Důkazem toho, že světlo není vždy na první pohled viditelné je lidský úsměv. Spoustu lidí si to ani neuvědomuje a proto cesty lidí mohou být různé. Většina z nich je klikatá, plná překážek které nejdou jen tak obejít nebo překročit. Po téhle cestě kráčím i já. Jsem sice jenom na začátku své cesty, ale už nemohu jít dál. Plazím se po kolenou a skleněné střepy se mi zarývají hluboko do masa. Střepy, které mi hodili lidé do mojí cesty. Nemohu už ani chodit natož vstát. Při každé snaze přistanou na mou cestu další a další překážky. Je to jako nekonečná propast z které se nikdy nedostanete na povrch a nikdy se nezastavíte na samotném dnu. Viděl jsem pár světel, které mě chtěly vysvobodit a dokonce jsem jednomu světlu své odřené ruce natáhl. Cítil jsem se tak dobře v jeho světle. Chránilo mě, hřálo mě. Nikdy v životě jsem se necítil tak užitečný, nikdy v životě jsem necítil že mám v tomhle světě nějaké místo kam bych patřil. Život, který mohu sdílet s druhou osobou. Život, který můžu žít jenom já a nikdo jiný. Tak proč jsi mě opustila?!!!



,,Sophie? Sophie slyšíš můj hlas? Rozumíš, co ti říkám?" Dívka, bledá jako stěna a přitom tak krásná jako první jarní sněženka, kterou ještě obklopovala pokrývka posledního sněhu, pomalu otevřela své tmavě modré oči, které byly zdobené hustými řasy. ,,Bál jsem se o tebe." v její očích jsem zahlédl sám sebe. Poprvé jsem viděl svůj obličej plný starosti a několik neprospaných nocí strávených ve vlastních myšlenkách. Zahlédl jsem i svůj blažený úsměv a kapičky slz, jak mi ztékají po mé tváři. To ona byla mým světlem kterému jsem natáhl své ruce a proto jsem se jí rozhodl chránit i za cenu svého holého života.
,,Calebe?" řekla svým jemným dívčím hlasem, který vás zahřál až u srdce.
,,Jsem tak rád že ses mi vrátila." okamžitě jsem ji silně objal a zabořil jsem svou tvář do její hebkých světlých vlasů, které měla dané přes pravé rameno. ,,Už nikdy... už nikdy nedopustím aby ti někdo zkřivil jediný vlásek na tvé hlavě." zašeptal jsem do jejího ucha a má kapka slzy se vpila do jejího pramene vlasů.
,,Calebe, byl to zlý muž?" zeptala se Sophie a nehybně ležela na svém lůžku.
,,Ano Sophie. Byl to zlý muž." odpověděl jsem a lehce jsem jí políbil do vlasů a po chvíli jsem se odtáhl od jejího pravého ramene.
,,Proč pláčeš?" zeptala se stejným tónem hlasem jako předtím.
,,Protože tě miluji."
,,Ale.."
,,Žádné ale už nechci prosím slyšet Sophie. Nikoho nebudu tak milovat jako tebe. Věř mi. Patříš jenom mně." chytnul jsem její ruce, byly ledové jako kámen a přes to tak hebké. Všimla si mé bolesti, která se vryla do mé tváře. Musela se cítit tak bezbranně a zmateně. Najednou zvedla své ruce před sebe a podívala se bedlivě na své tenké prsty. Zaujaly jí její nalakované nehty na kterých byly vždy malé bílé kamínky, které odrážely světlo paprsků zacházejícího slunce. Jeden kamínek byl odloupnutý.
,,Je to už nějaká doba Sophie." pronesl jsem potichu a chytnul jsem její ruce které jsem následně přitiskl ke svým rtům.
,,Nějakou dobu?" zeptala se nechápavě Sophie a překvapeně sledovala své ruce, které jsem svíral.
,,Neboj se. Pomůžu se ti vrátit do normálního života." zašeplal jsem do její rukou a podíval jsem se naposledy svými olivovými oči na Sophiíny červené rty a pomalu zavřel své těžká víčka. Uvědomil jsem si jednu věc. Z cesty, kterou jsem se vydal, již není úniku...




(o nějaký čas později)



,,Dej na sebe v práci pozor." ozval se líbezný dívčí hlas za mými zády. Pomalu jsem se otočil a uviděl jsem drobnou dívku s dlouhými světlými vlasy v modrých krátkých šatech s motivy rozkvetlých květin, jak stojí na prahu dveří a levou dlaň má nenuceně položenou na otevřených dveří.
,,Sophie..." povzdechl jsem a dívka se zářivě usmála. ,,Neboj se o mě." dodal jsem a pomalým krokem jsem se vydal k autobusové zastávce, která byla před domem.
,,Dobře." zaslechl jsem v dálce její souhlas doprovázený vrzotem zavírajících se hlavních dveří od domu. Dnes bylo sychravé, chladné jarní ráno a chodníky byly zaplněny lidmi s deštníky pochodující ve stejném rytmu melodie jako každé jiné ráno. Každý z těchhle lidí si přál tohle zachmuřelé, znečištěné město opustit a proto den co den, týdny i měsíce, roky... pracovali jako stroje pro svou, ale i naši společnou budoucnost. To samé jsem dělal i já pro ní. Pro Sophie... Každé ráno jsem chodil do jedné z místních továren a opravoval tam stroje, stroje pro roboty kteří se dováželi do hlavní měst, do center metropole pro které je pracovní síla robotů mnohem výhodnější než v maloměstech, kde lidí žijí z výplaty k výplatě. Modernizace společnosti dosahovalo už velkých měřítek a roboti začali pomalu zaplňovat prázdné mezery v lidské společnosti a stávali se každodenním tématem. Stál jsem v prosklené autobusové zastávce a sledoval potoky hnědé vody jak odtéká do kanalizace a procházející lidi, kteří v tmavých oblečeních proplouvají mezi davy protijdoucích lidí. Jediný zvuk deště rušily kolem projíždějící auta.
,,Dobré ráno Calebe." ozval se melodický hlas muže, který se postavil vedle mě na autobusové zastávce. Jeho hnědá krátká bunda byla promočená a jeho černé, mokré konečky vlasů měl spadané do tváře. Musel celou cestu jít bez deštníku.
,,Dobré i tobě Steve." odpověděl jsem přátelsky a z úst mi vyšel dým teplého vzduchu.
,,Slyšel jsem, že dneska lepšího počasí se ani nedočkáme. Je to všechno na pytel." cekl naštvaně Steve a snažil se zapálit cigaretu, kterou svíral ve svých suchých rtech. ,,Ani cígo mi nedopřejou." dodal a schoval do své kapsy, na svých tmavých džínech, zvlhčenou cigaretu.
,,Vše co se nám děje má nějaký důsledek..." Steve se zarazil když jsem to řekl. Cítil jsem jeho pohled. ,,Přesně tohle mám na mysli. Autobus už jede." dodal jsem a vytáhl jsem z kapsy šedé, svetrové mikiny drobné mince na jízdenku.
,,Máš pravdu. Bylo by to lehce ztracené potěšení." zazubil se Steve a stoupl si za mě do řady, která vyčkávala na otevření dveří autobusu.
,,Déšť dokáže smést vše se sebou" dodal jsem a vyšel jsem po schodech ke kabince řidiče. Natáhl jsem svou pravou ruku s drobnými a podal je řidičovi, který mi podal mlčky jízdenku a já se mohl pohodlně posadit do posledních sedadel k oknu. Cítil jsem, jak se mé ruce konečně začínají zahřívat a mé oči se kvůli teplu začaly pomalu zavírat. Najednou si ke mně někdo přisedl.
,,Hele Calebe. Jak se má Sophie?" zeptal se vážným tónem hlasu Steve. Otevřel jsem oči a zamyšleně jsem se zadíval na kapky deště, které byly na oknu. ,,Už je to lepší? Co její rodiče?" neústupně toužil po odpovědi.
,,Její rodiče o tom neví." řekl jsem suše a autobus se rozjel. ,,Nechci aby o tom věděli."
,,Vím že po té nehodě má menší amnesií, ale nemyslíš, že kdyby strávila nějaký čas s rodinou, tak by se její stav mohl zlepšit a ..."
,,Steve. To já jsem její rodina." vyhrkl jsem ze sebe a podíval jsem se upřeně do jeho hnědých očí.
,,To je pravda ale nezvážil jsi i tuhle možnost?" zeptal se starostlivě a jeho hlas doprovázel zvuk otevírajících se dveří autobusu na jedné ze zastávek.
,,Jediné co potřebuje... jsem já." řekl jsem výhružněji a dveře do autobusu se zavřely. Steve jen mlčky přikývl a zadíval se před sebe na pohybující se stěrače na předním skle autobusu.
,,Promiň Calebe. Musí to být pro tebe těžké." řekl vážným hlasem a pomalu se postavil na své nohy a v rukou svíral opěrátko sedadla, aby při zastavování autobusu nepřepadl dopředu.
,,Vím, že to pořád není ještě ona, ale... ona se vrátí." špitl jsem a ucítil jsem na své tváří krátký úsměv.
,,Heh. O tom bych nepochyboval Calebe. Milujete se." zasmál se Steve a podíval se na mě přes levé rameno. Oplatil jsem mu jeho úsměv a pomalu jsem ho následoval při vystupování z autobusu.



Když jsem vystoupil z autobusu přede mnou stála obrovská, stará továrna a před ní byla velká železná, černá brána. Bylo to velice pochmuřelé prostředí, ale možná k tomu přispíval nepřestávající déšť. Do oblak stoupal tmavý, hustý kouř, který občas zahalil i městskou část. Nikomu nezáleželo na městu, které leželo na konci našeho státního území, natož aby někdy padla otázka k ochraně životního prostředí. Lidem bylo nařízeno se vystěhovat, ale vzhledem chudobě, která zda převládala, to bylo pro mnoha z nás nemožné. Z města se má postupem času stát několika kilometrová parcela pro nové továrny se zaměření na robotiku. Říká se, že se konečně blíží éra odpočinku pro lidstvo.
,,Tak se uvidíme o přestávce. Zatím Calebe." ucítil jsem ruku Steva na svém levém rameni. Podíval jsem se směrem k němu a krátce jsem přikývl na souhlas. Steve se připojil k jedné partě svých spolupracovníků a pomalu se jeho silueta zmenšovala. Zhluboka jsem se nadechl štiplavého vzduchu a vydal jsem se směrem k továrně, rovnou do mužských šaten.



Pohledem jsem sjížděl seznam potřebný strojů, které měly být podrobeny velké údržbě a v případě potíží nahlášeny a opraveny. Vystudoval jsem strojařinu i když moje matka i otec si ze mě přáli učitele. Nikdy jsem nevycházel moc s lidmi. Lidé jenom mluví a mluví o svých problémech. Dokážou vás zranit a to nemilosrdně. Stroje jsou něco jiného. Sice mají své problémy ale mlčí o nich. Dokážou vás zranit, ale je to jen povrchová rána která se zacelí a zůstane po ní jen jizva na vašem těle a chybu, kterou mají, jde napravit. Proto jsem se rozhodl vystudovat strojařinu a navíc je to cesta, která nám se Sophie pomůže za šťastným a bezstarostným životem v metropoli, kde je porozumění stojům o hodně více peněžně ohodnocené než tady. Stačí jen několik měsíců počkat a můj sen, se stane skutečností...



Nešel jsem ani na přestávku, jak jsem Stevovi slíbil. Nemohl jsem. Jsou pro mě důležitější věci a to peníze. Neodpustil bych si myšlenku, že za všechny ty promarněné přestávky jsem mohl být o několik dní, týdnu dřív v metropoli. Stál jsem u stroje, který montoval součástky potřebné k složené ruky robota a posílal zhotovené části po výrobním pásu k dalšímu stroji. Patřil k jedním z nejstarším strojům a byl to stroj, který jsem opravil v prvním dnu svého nástupu do práce. Otřel jsem si hřbetem pravé ruky své orosené čelo. Mé ruce byly zamazané od černého oleje. Dříve byly mé ruce hladké, ale teď už jsou hrubé plné mozolů kterých se už nikdy nezbavím. Napsal jsem poslední slova do papírů, když najednou jsem uslyšel hlášení, které vyzívalo moje jméno k dostavení se k řediteli továrny. Nebylo to nic překvapivého. Byl pátek a já musel odevzdat všechny spisy ohledně údržby strojů. Stoupal jsem po železných schodech, které odrážely po celé hale svůj kovový zvuk, které vedly až k nejvyššímu patru továrny kde sídlil ředitel. Když jsem pohlédl nad sebe uviděl jsem střechu, která byla tvořena zašpiněnými okny. Venku neústupně pršelo a já otevřel dveře do chodby, která byla zdobena starými fotografiemi továrny a dlouhým vínovým kobercem, který končil až u dveří k samotnému řediteli. Rychlím krokem jsem se vydal ke dveřím a jemně na dveře třikrát zaťukal a vyčkával jsem na povolení ke vstoupení.
,,Dále." ozval se hrubý, chraplavý hlas muže za dveřmi. Otevřel jsem pomalu dveře a lehce jsem se poklonil. ,,Calebe. To jsem rád že jste přišel tak rychle. Musíme spolu probrat ještě pár věcí ale nejdřív... potřebuji ty spisy."
,,Ano pane. Mám je tady sebou." odpověděl jsem vlídně a přistoupil jsem k muži, který seděl za velkým masivním stolem. Položil jsem desku se spisy na jeho stůl a podíval jsem se na postaršího muže. Měl vrásky po celém obličeji. Na první pohled vypadal velice přísně což zvýrazňovaly jeho široké ramena a silnější postava. Neustále nosil pověšené na krku své brýle a udržoval si upravený vzhled svého černého kvádra. Elegance mu sice nechyběla, ale své vlasy nosil ulízané na levý bok.
,,Tak se na to podívejme." pronesl ředitel a otevřel desku se spisy, které jsem položil na stůl. ,,Musím uznat, že vaše zápisy jsou velice pečlivé." dodal a dál listoval mezi papíry.
,,Děkuji pane." poděkoval jsem slušně, ale jedna věc mě znepokojovala...klap...klap. Zvuk klepající jeho levé nohy o dřevěné prkna podlahy.
,,No..." odkašlal si. ,,Musím vážně uznat, že jste byl dobrým pracovníkem." zarazil jsem se.
,,Počkejte. Co myslíte tím dobrým? Dávám do své práce všechno úsilí a ..." zalapal jsem po dechu, ale ředitel mě nenechal mluvit.
,,Víte, díval jsem se na měsíce staré spisy. Váš pracovní výkon poslední dobou, a to rapidně... klesl. Nemohu vám k tomu nic jiného říct než jen to, že má továrna potřebuje pracovité dělníky, strojaře a tak dále... Peněžně bych na vás prodělával pane Calebe. Rozumíme si? Máte nějaké chytré odůvodnění vašeho poklesu?" zeptal se vážným hlasem ředitel a pohodlně se opřel o své černé kožené křeslo. Chvíli jsem váhavě přemýšlel. Několikrát jsem chtěl promluvit ale... vyznělo to jenom jako tichý výdech.
,,Ne pane. Nemám." odvětil jsem potichu a mé oči se upřeně dívaly do země.
,,Ach tak. Pokud teda nic nemáte, potřeboval bych to tady podepsat no a pro výpověď si můžete dojít třeba... v pondělí. Prosím." ředitel ke mně natáhl list papíru, který vytáhl ze šuplíku ve svém stole a propisku. Vzal jsem propisku do své pravé ruky a podepsal list papíru do pravého dolního rohu. ,,Tak moc vám děkuji. To je vše už můžete odejít. Přeji příjemný zbytek dne." usmál se ředitel a vyrval mi propisku z rukou.
,,Vám také pane." řekl jsem s lehkým úšklebem a vydal jsem se do nejnižšího patra, kde byly šatny a naproti nim společné sprchy. Přišlo mi, jakoby světla začaly pomalu zhasínat po cestě, kterou kráčím...



Vyšel jsem oblečený ze sprchy a začal jsem vytahovat ze skříně své modré montérky a bílá, zašpiněná tílka do mé brašny, kterou jsem vždy nosil přes rameno. Byl jsem naštvaný na továrnu, na ředitele, na spolupracovníky, na sebe, na Sophie...ne... na ní bych se nedokázal nikdy zlobit. Zaslechl jsem hlasy mužů jak se blíží jako potopa ke dveřím od šaten. Byl slyšet smích, ale také i nadávky a stížnosti. Zatnul jsem pravou ruku v pěst a praštil jsem silou do dvířek od skříně. Dveře od šaten, se otevřely.
,,Calebe? Ty jsi ještě tady? Myslel jsem, že když jsi nedošel na přestávku, tak jsi šel domů." ozval se Stevův radostný hlas za mými zády. Nevidím se mu, byl pátek a čas pro své nebližší nastal. ,,Proč si balíš věci? Ach chápu, dneska byla asi makačka co, ale neboj se. Od pondělí děláme spolu." zajásal.
,,C-cože jsi to řekl?" impulzivně jsem se otočil směrem na Steva, který se vyděšeně podíval do mých olivových očí.
,,Chtěl jsem ti to říct už o přestávce. Od teď budeme dělat spolu parťáku." zazubil se Steve a natáhl ke mně svou pravou ruku. Viděl jsem to. Já to viděl. Ten... ten jeho úškleb.
,,Steve. Ty zasraná kryso... To ty jsi mě vyhodil. Nemám pravdu?!" zařval jsem přes celou mužskou šatnu.
,,O-o čem to mluvíš Calebe?" jeho hlas se zadrhával a jeho pohled hledal místo, kde by mi neviděl do tváře. Všichni nás potichu sledovali. Byli to jenom další lidi, co vám do cesty nahodí ještě víc střepů a odpadů, které vás budou provázet po celou dobu vaši cesty. Vaši pověst...Jaká je tedy vaše možnost? Utéct pryč... daleko od téhle zpropadené díry.
,,Ty dobře víš o čem Steve." dodal jsem vážným hlasem a hodil jsem svou brašnu přes rameno a vydal jsem se k východu z továrny. Blížil jsem se k východu, bylo až k neuvěření že venku svítilo tak jasně slunce. Zatlačil jsem pomalu na skleněné dveře a vyšel jsem před továrnu, kde mě přivítal čistý vzduch po dešti. Cesta z továrny byla čistá, přímo zářila když se na ní odrážely paprsky slunce, ale najednou slunce zahalil mrak a já uslyšel kroky blížící se za mými zády.
,,Můžu s tebou mluvit Calebe." ozval se vážný mužský hlas. Nemusel jsem se ani otáčet abych zjistil, že je to Steve.
,,I kdybych řekl ne... tak bys stejně nepřestal otravovat." řekl jsem suše a otočil jsem s čelem ke Stevovi. V rukou držel list papíru.
,,Věděl jsem, že podepsaní tohohle papíru tě vyšoupnu ze hry ale měl bys pochopit že..."
,,Pochopit co Steve? Že jsi jenom podrazácký zkurvysyn? To už vím i bez tvých blábolů." odsekl jsem hrubým tónem.
,,Víš Calebe, nejsi jediný kdo se chce dostat do metropole. Chci se Chloe dostat z téhle prdele a ty... měl bys vědět že to dělám pro tvé dobro." jeho slova mě rozesmála.
,,Pro dobro říkáš?" musela ho má otázka znepokojit.
,,Měl bys ubrat plyn Calebe... už jen kvůli ní." Steve natáhl levou ruku před sebe a ukazováčkem poukazoval na něco, co viděl před sebou. Zalapal jsem po dechu a rychle jsem se otočil k bráně od továrny. Na chodníku byla velká kaluž a uprostřed ní stála drobná dívka se světlými vlasy a modrými oči s bílým deštníkem v ruce. Slunce znovu vyšlo a dívka na přímém slunci přímo zářila díky své bledé pleti.
,,Ale podívejme se kdo za tebou přišel So..."
,,Sophie co tu děláš?!" vyhrkl jsem vylekaně ze sebe a rychlím krokem jsem se k ní vydal.
,,Calebe já..." Sophie najednou začala sledovat modrého motýla, který kolem ní proletěl. Dívala se na něj, jako na zjevení.
,,Proč jsi sem přišla?" naléhal jsem.
,,Vím, že jsem tu chodívala na tebe čekat." odpověděla monotónně a podívala se mi do očí.
,,To je pěkné Sophie ale..."
,,Neřekl jsi abych tu nechodila."
,,Tak od teď už nebudeš. Je ti to jasné? Okamžitě vyjdi z té kaluže." poručil jsem a chytnul jsem jí za její ruku. ,,Pojď." dodal jsem a Sophie vyšla z kaluže. Najednou jsem ucítil jak mě Steve zatáhl zezadu za límec mého šedého svetru a odtáhl mě pár metrů od Sophie.
,,Tohle je Sophie?" zeptal se překvapeným hlasem Steve. Odstrčil jsem mu ruku za kterou mi svíral límec.
,,Kdo jiný by to měl být!" odsekl jsem naštvaně. ,,Jak si vůbec dovoluješ mě takhle..."
,,Tohle není ona..." řekl s výdechem. ,,Tohle není Sophie... vzhledově ano ale... její oči... jsou prázdné. Calebe... Sophie se už nevrátí...vzdej to." Jedním nápřahem pravé ruky jsem zasadil Stevovi přímou ránu do nosu, která ho v bolestech svalila na zem. Začal řvát... ukrutnou bolestí řvát přes celý areál.
,,Tohle mi říká krysa která mě připravila o práci? Pamatuj si jedno Steve...ona se vrátí! Sophie se vrátí... ke mně... k nikomu jinému rozumíš?!" chytnul jsem Steva, který se válel na zemi a držel si svůj krvácející nos, za jeho límec a silou jsem ho třískl o zem. Steve zalapal po dechu a snažil se odplazit do bezpečí. Otočil jsem se pomalu k Sophie, která stála na místě jako přikovaná hrůzou. Natáhl jsem k ní ruku a přistoupil jsem k ní blíž. Steve začal agresivně vykašlávat krev.
,,C-Calebe, slyšel jsem, že Sophie měla v zálibě i jiné muže." řekl chraplavým hlasem Steve a na jeho tváři se vynořil široký úškleb. Jeho slova mě zamrazily v zádech, rozproudilo to moji krev a mé svaly se napnuly. Najednou jsem ucítil studené, hebké ruce jak sevřely mou pravou dlaň. Otočil jsem se na Sophie.
,,S-Sophie?" zeptal jsem se udiveně.
,,Věřím tvým slovům a ne jeho Calebe. Kdybych taková byla, řekl bys mi to." odpověděla Sophie a dívala se mi do očí. Měla tak krásné, husté, dlouhé řasy jako panenka které vás svádí a vtahují vás do její duše. Naposledy jsem se ohlédl na šklebícího se Steva a vydal jsem se se Sophie v ruku v ruce do města. Nemohl jsem riskovat, že by nás někdo oslovil v autobuse.



Držel jsem pevně Sophie za ruku. Držel jsem jí tak pevně jak jen jsem mohl... už jsem nechtěl aby mě někdy opustila. Chtěl jsem být pořád jenom s ní. Být tu jeden pro druhého. Být tu pro ní. Šli jsme mlčky po chodníku a vyhýbali jsme se protijdoucím lidem. Domy kolem nás byly zchátralé a když město zahalil déšť, domy jakoby neudržely svou bolest a plakaly... přímo naříkaly. Procházeli jsme přímo samotným centrem města, ale kvůli strachu, že by mi někdo Sophie odstrčil a ona by se mi ztratila v davu lidí, jsem s ní zamířil do vedlejší uličky, kde většinu času trávili místní pijani v hospodách a místní spodiny společnosti.
,,Ale čičí. Jestli pak to není divoká Sophie?" ozval ze mužský ochlastaný hlas zpoza dveří od hospody.
,,Co to plácáš...ajo máš pravdu. Sophie nadzvedni tu svou modrou sukni hehe." zvolal druhý ochlasta zpoza dveří. Okamžitě jsem zrychlil krok dokud jsme nevyšli z vedlejší uličky.
,,Calebe, proč na mě ti muži volali?" zeptala se zvědavě Sophie a její dlouhé světlé vlasy vlály za jejími zády.
,,Zapomeň na to Sophie." odpověděl jsem suše a zastavil jsem se před přechodem pro chodce.
,,Dobře." přikývla Sophie a postavila se vedle mě. Letmo jsem po ní pohlédl. V levé ruce neustále držela roztáhlý bílý deštník a pravou rukou se držela mé levé ruky.
,,Sophie. Ten deštník můžeš složit. Už vyšlo slunce." dodal jsem a podíval jsem se na semafor, který stále ukazoval červenou pro chodce.
,,Řekl jsi mi, abych nikdo bez deštníku nevycházela ven. Mohla bych onemocnět." řekla jemným hláskem Sophie a složila svůj bílý deštník.
,,To jsem řekl, ale pamatuj si. Už nikdy nevycházej z domova pokud ti neřeknu jinak jasné? Svět je příliš nebezpečný." na semaforu naskočila zelená.
,,Dobře." přikývla Sophie a složený deštník tiskla pevně v levé ruce. Když jsem chtěl ale vkročit na přechod ucítil jsem studenou kapičku na svých suchých rtech. Čas se jakoby zpomalil.
,,Sophie! Okamžitě rozevři deštník!" zvolal jsem a rychle jsem si sundal svůj šedý svetr a přehodil jsem jej přes její holé ramena. ,,Drž se pod deštníkem." chytnul jsem jí kolem pasu a rozběhli jsme se rychle směrem domů.



Rychle jsem otevřel dveře od domu a rozběhl se do koupelny pro suché ručníky. Sophie zůstala nehybně stát na chodbě a chytla pramínek svých mokrých vlasů. Byla promočená až na kost. Našel jsem poslední dva čisté ručníky a začal jsem lehce přikládat ručník k mokré pokožce.
,,Není ti zima Sophie?" zeptal jsem se ustaraně a pohladil jsem jí po tváří.
,,Ale..."
,,Neboj se Sophie. Už jsi v teple a v bezpečí od okolního světa." řekl jsem s výdechem a začal jsem sušit její dlouhé, světlé vlasy.
,,Měla bych se jít převléct. Mé oblečení je pořád mokré. Nechci abych onemocněla a přidělala ti starosti." řekla jemným hlasem Sophie a upřeně se mi dívala do očí.
,,Jo máš pravdu. Počkám na tebe za dveřmi." dodal jsem a opřel jsem se o stěnu a sledoval Sophie jak kráčí ladně do ložnice pro suché prádlo. Uběhlo několik minut a Sophie se pořád převlíkala. Zeď, o kterou jsem se opíral, mě začala chladit na záda. Díval jsem se na obraz, který vysel na protější zdi na chodbě. Byl jsem na ní já se Sophie. Tu fotku jsem si pamatoval dobře, byla to fotka focená už dva roky zpátky. Byl to den kdy se ke mně Sophie konečně nastěhovala a já s ní mohl trávit každou volnou minutu svého života. Když konečně Sophie vyšla z ložnice měla na sobě tyrkysové šaty. Sophie milovala šaty a když napadl sníh slyšel jsem každou minutu stížnost na úplé džíny. Stála tam jako boží stvoření. Stála tam jako anděl...
,,Sluší ti to...ale to pokaždé." usmál jsem se na Sophie a prohlížel jsem si jí jako právě namalovaný obrázek od samotného mistra.
,,Měla jsem tyhle šaty ráda?" zeptala se Sophie a zadívala se na svou dlouhou sukni.
,,Milovala jsi je." přikývl jsem vlídně a udělal jsem krok k ní. ,,Tyhle šaty jsou ode mě." po téhle události jsem si byl zcela jist. Sophie se ke mně vrací...cítím, že tam pořád někde je a volá o vysvobození...
,,Určitě se mi museli hodně líbit." dodala Sophie a její pohled zamířil k fotce, která byla pověšená na protější zdi. ,,Vypadám tu tak šťastně." dodala a přejela prsty po rámu.
,,To jsi byla Sophie. Oba jsme byli šťastní. Jsme šťastní i teď." řekl jsem potichu pro sebe a zadíval jsem se na její bosé nohy. Pomalu jsem si klekl k zemi a pozorně si prohlédl její kotníky. Postavil jsem se na své nohy a zamířil jsem ke starším dveřím na chodbě. Otevřel jsem dveře do ztemnělé místnosti a podíval jsem se na Sophie.
,,Sophie, mohla bys jít za mnou do pokoje?" natáhl jsem k ní svou pravou ruku. Sophie konečně odtrhla svůj zrak od fotografie a drobnými krůčky se vydala za mnou do místnosti. Doprovodil jsem jí k dřevěné židli, kde se pohodlně usadila. Lehce jsem se na ní usmál a zavřel jsem dveře od poloprázdné místnosti.



Pozdě večer jsem se probudil a natáhl jsem svou levou ruku na vedlejší stranu postele. Marně jsem se snažil něčeho chytnout. Poslepu jsem natahoval své ruce. Vylekaně jsem se posadil a podíval se vedle sebe. Sophie neležela na své polovině postele. Neváhal jsem a vyběhl jsem z postele přímo na chodbu. Dveře byly otevřené dokořán. Venku bylo tma a blesky, které byly jediným zdrojem světla, tančily mezi mraky. Mé srdce začalo divoce tlouct. Nemohla přece jenom tak sama od sebe odejít. Odejít ode mě?
,,Sophie!! Sophie!!" rozběhl jsem se do druhého patra domu a z plného hrdla řval její jméno a doufal jsem v jakoukoliv odpověď. Co když mi jí chce někdo vzít? Vzít mi něco... co patří jenom mně. Nemohl jsem ztrácet ani sekundu. Rozběhl jsem se zpátky do ložnice. Oblékl jsem na své polonahé tělo dnešní špinavé oblečení, které bylo divoce rozházené po celém pokoji. Nikdy bych nečekal, že tahle situace znovu nastane...už nikdy. Vytáhl jsem klíč, který jsem si vždy dával pod polštář a odemkl jsem zásuvku ve svém nočním stolku u postele. Byla tam věc, kterou jsem myslel, že už nikdy jindy nebudu muset vytáhnout. Pistoli...



Vyběhl jsem ven. Ven do toho deštivého počasí a mé kroky doprovázely zvuky kroků do vodou obalené cesty. Cítil jsem jak mé srdce začalo divoce tlouct. Měl jsem strach... strašlivý strach. Každých pět kroků co jsem udělal, jsem zařval dvakrát její jméno. Hlasitě. Z plného hrdla. Můj hlas se odrážel od zdí domů, ale nikde jsem nezaslechl odpověď. Po cestě mi pár lidí vyhrožovalo, že narušuji noční klid. Neodpovídal jsem. Jejich odpověď jsem nehledal. Hledal jsem líbezný dívčí hlas, který vás dokázal zahřát u srdce. Hledal jsem hlas Sophie. Blížil jsem se k dlouhému mostu, který spojoval naše město s vedlejším městem. Jako jedno z mála míst byl most osvětlený pouličními lampami. Když jste se podívali směrem, z kama řeka teče, uviděli jste světla daleké metropole. Chodívali jsme sem se Sophie sledovat ony světla. Říkali jsem jim zbloudilá světla. Proč zbloudilá? Protože každou chvíli měnila svou polohu, kvůli vlnící se řece. Chvílemi vám přišlo, že se ty světla k vám blíží, ale v jednu chvíli, byly tak daleko. Na chvíli jsem se zastavil a přestal jsem vnímat zvuky bouře. Jen tak jsem tam stál a sledoval kmitající se světla. V jednu chvíli, jsem chtěl prostě skočit za nimi. Třeba bych tam jednou doplaval. Do města světel. Do města naděje na nový život...ale najednou se zablýsklo červené světlo, které mě donutilo se podívat zpátky. Uviděl jsem dívku, se světlými vlasy a tyrkysovými šaty. Prvně jsem myslel, že mi mává... Její pravá ruka byla chvíli ve vzduchu a potom rychle spadla k zemi... Řev. Zaslechl jsem dívčí nářek a volání o pomoc. Zalapal jsem po dechu a rychle jsem se rozběhl za Sophie, která mlátila nevinnou dívku uprostřed cesty.
,,Sophie! Prosím, přestaň!" křičel jsem z dálky ale Sophie nepřestávala tlouct mladou dívku, která se drásala a plazila po zemi. Dívka byla už vyčerpaná a přestávala vydávat ze svých úst bolestivé výkřiky. Stál jsem za jejími zády a sledoval červeně zbarvenou odtékající vodu do kanalizace. Cítil jsem jak se mi chvěl ret.
,,Ublížila ti Sophie?" zeptal jsem se opatrně a chytnul jsem pramen její mokrých vlasů do ruky.
,,Ano Calebe. Ublížila." odpověděla klidným tónem hlasu Sophie a konečně uvolnila svou pravou pěst od krve.
,,Pojď půjdeme domů ano? Vše je v pořádku." řekl jsem klidným hlasem a chytnul jsem Sophie za pravou ruku a pomalu jí táhl za sebou domů.



Prošli jsme dveřmi od hlavního vchodu. Byly stále ještě otevřené. Sophie nehybně stála přede mnou a já pomalu zavřel dveře. Z kapsy jsem vytáhl klíč a zamkl jsem hlavní dveře. Opřel jsem se o ně a zhluboka jsem dýchal. Z očí mi začaly téct slzy. Slzy slané jako oceán. Mé krátké hnědé vlasy zakrývaly mou bledou tvář a stín který byl na ní uvrhnut, zvýrazňoval mé tmavé kruhy pod očima.
,,Sophie... ty... ty ses ke mně vrátila že? Jsi to pořád ty..." zašeptal jsem potichu pro sebe a pozvedl jsem svou sklopenou hlavu směrem k Sophie, která stála ke mně zády. ,,Sophie...prosím...usměj se ještě jednou na mě." dodal jsem a natáhl jsem před sebe svou pravou ruku. Sophie se pomalu otočila. Měla své mokré vlasy spadané do tváře na které byly velké, hluboké černé díry. Její bledá kůže se pomalu sloupávala z tváře a při snaze se zasmát, se jí roztrhly ústní koutky.
,,Jsi...tak krásná... Sophie." řekl jsem úžasem a přistoupil k ní o krok blíž a chytnul jsem jí za ramena. Sophiíny oči najednou začaly červeně svítit a rychlím pohybem mě chytla za límec mého šedého svetru do vzduchu. Hodila s mým tělem o zem a z úst mi vystříkla tmavá krev, která dopadla přímo na Sophiínu bledou tvář. Nekřičel jsem... nevolal jsem o pomoc. Věděl jsem, že jsem udělal chybu... Sophie neměla ráda, když jsem jí držel za rameno. Vždy po mně řvala že jí to bolí, když jsem s ní třískal o stěny. Najednou Sophie chytla můj krk a začala tlačit pod můj ohryzek.
,,Sophie...jsi....jsi nemocná..." zalapal jsem po dechu a z posledních sil jsem se natáhl po jejím temenu krku. ,,Sophie... už je po všem... nemáš se čeho bát... uzdravím tě..." špitl jsem a Sophie povolila stisk mého krku a její oči přestaly červené zářit. Její tělo padlo přímo do mé náruče. Setřel jsem krev, která mi vytékala z úst a odplazil jsem se ke dveřím, o které jsem se pohodlně opřel. Natáhl jsem se pro Sophiíno tělo a položil jsem její hlavu na svůj klín. Hladil jsem jí po její hebké, bledé a studené tváři. Políbil jsem jí na čelo a začal jí hladil po jejích hladkých vlasech. Zadíval jsem se na její odloupanou kůži na jejím obličeji. Lehce jsem přejel přes její záhyby odloupnuté kůže.
,,Neboj se Sophie... Zase budeme spolu ale...teď už napořád... Ano přiznávám...mlátil jsem tě jako psa, surově, nelítostně... a víš proč Sophie? Bolelo to... Strašně mě to bolelo víš... když jsem zjistil, že jsi prach prostá kurva. Přece jsem ti říkal...že peníze obstarám já..." zašeptal jsem potichu do jejího ucha a pevně jsem jí chytnul kolem ramen.
,,Vrátila ses ke mně...vrátila...Teď na tom mostě...byl to signál..." blaženě jsem se usmál a podíval se na strhlou tapetu na konci chodby. ,,Vidíš...jako onu noc kdy jsem po tobě vyjel a ty ses mi snažila utéct...Pamatuješ Sophie? Tu vzrušující noc na mostě kdy jsem tě nechtě umlátil k smrti...měl jsem v sobě tak neuvěřitelné množství zlosti...víš?" podíval jsem se Sophie na její kamennou tvář. ,,Nedívej se na mě tak...miluji když se směješ...nikdy...nikdy jsem ti nechtěl ublížit Sofie ale... ty jsi mi nedala navybranou...Bylo toho už na mě moc Sophie..." Pomalu jsem zajel svou rukou do své kapse v džínech.
,,Nemůžeš tušit, kolik úsilí a především peněz mě to stálo...tvoje nové tělo...heh...kvůli tomu mě vyhodili z práce a teď...nemám jak tě vyléčit Sophie..." pomalu jsem přestával vidět zaostřeně přes slzy, které se mi hrnuly z tváře.
,,Vím...asi nebylo správné vzít tvé tělo domů ale pochop to Sophie...potřeboval jsem tvé vzpomínky...tvé centrum myšlení...nebylo to pěkné vidět..." pohladil jsem jí lehce po hlavě ,, a navíc by poznali, že jsem tě mlátil kdybych tam nechal tvé tělo jen tak povalené...ne tak bych to nenazval...pošťuchoval jsem tě...oba jsme se občas pošťuchovali...nemám pravdu Sophie..." zazubil jsem se jenom na moment a podíval jsem se na jiskry, které zářily z odkrytých částí na Sophiíném obličeji.
,,Bylo vážně těžké sehnat materiál, který by byl tak hebký a bledý jako tvá kůže...tak překrásná..." pevně jsem stiskl spoušť na pistoli, kterou jsem si přiložil ke svému pravému spánku.

,,Věřil jsem...že když se k tobě budu chovat jako k živé...dávat ti lásku...tak...uvidím v tvých očích onu jiskru že ses mi vrátila... ale nejde vrátit to...co už je jednou ztraceno...Tak dlouho Sophie...tak dlouho jsem bloudil abych znovu spatřil tvé světlo...tvou překrásnou bílou duši v oné plechové schránce...Spatřil jsem ji...věřím...že na tom mostě...jsi to byla ty... ty a tvé srdce plné bolesti...musela to být pro tebe krutá smrt...má lásko..." *výstřel*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama