Bez temnoty. Není úsvitu. A bez světla. Není života.

Don´t mess with me - Kapitola č.2 - část 2/2

25. června 2016 v 11:52 | Kira |  Don´t mess with me
Tak jak jsem řekla tak plním :) Další díl každý víkend ^^ *Kira*

(přítomnost)

Yuuto se pohodlně povalil na postel a založil své ruce za temeno hlavy. Vše bylo tak, jak to měl nejraději. Západ slunce skoro v nedohledu a nekonečné ticho, které pohlcoval byt ve kterém bydlel se svou matkou.
,,Sakra." zaklel do ticha a trochu se vylekal když za ním do postele skočil jeho pes. Byl to malý 4letý Jorkšírský teriér. ,,Vylekal jsi mě. Pojď sem." pousmál se Yuuto a pes vyskočil na jeho hruď a začal natahovat svou pravou ťapku po jeho obličeji. ,,Zase chceš abych tě hladil." řekl otráveně Yuuto a začal hladit psa po jeho tmavé srsti a když přestal začal agresivněji natahovat své ťapky po jeho obličeji a lehce jej začal drápat. ,,Hele. Ty rošťáku." zasmál se Yuuto ale pes náhle seskočil na zem když se otevřely dveře od bytu. Pes začal pln radostí štěkat a kňučet.


,,Ale prosím tě. Co tak hulákáš." řekl jemný ženský hlas. ,,Ahoj Yuuto. Jak bylo dneska? Mohl by jsi mi prosím tě vzít tašku s nákupem a uložit věci do ledničky?" zeptala se matka z chodby a sundala ze sebe tenkou modrou bundu. Yuuto zhluboka vydechl a pomalým krokem šel z pokoje na malou chodbu. Natáhl se pro tašku když na něj promluvil mužský hlas.
,,Dobrý den." řekl muž, který stál u dveří. Yuuto se nezaujatě podíval na muže kterého nikdy předtím neviděl.
,,Yuuto!" opomenula ho matka a lehce do něj trkla. Yuuto vzal tašku a pomalu ji odnesl do kuchyně. ,,Omluv ho prosím tě." falešně se pousmála matka a zavřela dveře od bytu.
,,To je v pořádku. Mám doma taky puberťáka." usmál se muž a podíval se na Yuuta jak otevírá ledničku a dává do ní sáček s mrví.
,,No určitě to není jednoduché. Dáš si kávu?" zeptala se matka a šla do kuchyně chystat hrníčky.
,,Ne to je v pořádku. Už musím stejně jít." odpověděl muž přátelsky a otevřel dveře od bytu.
,,Počkej. Půjdu tě doprovodit jenom... jdi prosím napřed. Musím na toaletu." usmála se matka a muž lehce přikývl a zavřel za sebou dveře od bytu. Yuuto zavřel ledničku a podíval se po své matce, která byla opřená rukama o kuchyňskou linku. ,,Proč tohle děláš Yuuto." špitla potichu matka se skloněnou hlavu. Yuuto lehce sklonil hlavu a pomalým krokem procházel kolem matky. ,,Stůj! Ještě jsem neskončila!" zvolala naštvaně a chytla Yuutovo pravé rameno a otočila ho obličejem k sobě. ,,Odpověz mi!" Yuuto uhnul pohledem s kamennou tváří a znuděně vydechl. ,,To by tě zabilo říct hloupé, dobrý den? Co ti zase prošlo tvou palicí. Víš jak se cítím? Víš jak musím v jeho očích vypadat?" matka se upřeně dívala Yuutovi do očí, ale ten dál nezaujatě se díval do strany. Natáhla svou pravou ruku a zarazila se. Yuuto se konečně podíval svými pronikavými světle modrými oči přímo do její očí. Povolila ruku a vrátila ji zpátky. ,,Vrátím se večer. Koupila jsem ti na večeři rohlíky se slaninou." dodala potichu matka a odešla z bytu. K Yuutovým nohou přišel jeho pes a začal očuchávat konec jeho modrých kalhot, které byly součástí školní uniformy. Pomalu se sklonil a vzal malého Jorkšírského teriéra do rukou.
,,Copak? Chtěl bys pamlsek?" zeptal se s úsměvem na tváři Yuuto a pohladil psa po středně dlouhé hnědé srsti na hlavě. Pes okamžitě olíznul Yuutův nos a radostně zaštěkal. ,,No dobrá. Nemusíš být zas takový." zazubil se Yuuto a položil malého psa na zem a vzal z kuchyňské linky sáček s pamlsky. Pes se už poslušně posadil a sledoval každý Yuutův pohyb. ,,Dej pac." řekl příkaz psovy a natáhl rozevřenou dlaň před psa. Pes natáhl svou packu a položil ji na dlaň. Yuuto dal psovy pamlsek a zadíval se na jeho špičaté uši. ,,Vy budete milovat až do smrti. I po tolika douškách lidské krutosti, kterou ucítíte na vlastní kůži. Proč si to necháte líbit?" zašeptal vážně Yuuto a po chvíli se pousmál. ,,Asi vás chápu."dodal a suše a vytáhl svůj mobil z kapsy. Na obrazovce mi svítila jedna výzva k přečtení SMS. Musel se vnitřně zasmát. Nečekal, že by mu Setsuko po pár minutách napsala a omluvila se. Neměl rád konverzace, ve kterých někdo jiný klade otázky na tělo. Jeho úsměv ho však brzy přešel když rozkliknul zprávu. Psal mu jeho starší bratr Daisuke. ,,Dojdi dnes večer na naše obvykle místo." přečetl šeptem a polštářkem svého ukazováčku zamknul obrazovku, která rázem zhasla. ,,Žádný soucit, který neustále hledáš, ti nedlužím." ukončení tónu Yuutového hlasu následoval zvuk odkapávající vody z vodovodního kohoutku, který zaplňoval neviditelnou mlhu kterou tvořilo ticho v bytě.
(před několika lety)



,,Dáme vodní souboj, co na to říkáš?" zeptal se jemný dětský hlásek tmavovlasého kluka, který právě proplaval kolem něj. Chlapec se pomalu postavil svými nohy pevně na dno bazénu.
,,Hmm. Ale na tři vítězství." dodal tmavovlasý kluk a oddělal si své mokré vlasy z očí.
,,Nechť zápas začne!" zvolal světlovlasý kluk a začal chodit po dnu bazénu kolem tmavovlasého kluka. ,,Já neprohraji Yuuto!" zvolal kluk a chytnul Yuutova ramena a začal s ním třást.
,,Já taky ne Daisuke!" Yuuto odstrčil jeho ruce, které svíraly jeho ramena a udělal pár kroků zpět.
,,Ale copak. Z tebe žádný hrdina nebude!" zvolal Daisuke a vyplázl na Yuuta škodolibě jazyk.
,,Ale bude!" odsekl uraženě Yuuto a chytnul se za ramena. Yuuto vždy byl více výřečnější než Daisuke. Ve slovních hádkách vždy vyhrával, ale když už došlo k sourozenecké bitce, byl Yuuto vždy poražen. Nebyl tak silný jako jeho bratr i když vněm vřela sebevětší zlost. Každou další minutou voda z bazénu začala pomalu ubývat a kolem rostoucí tráva nebyla schopna vsakovat tolik vody a vysušená zemina z dlouhotrvajících letních veder se začalo měnit na bahnité místo.
,,Au škrábl jsi mě!" zajíkl Yuuto a chytnul si malinkou ranku po okem.
,,To sis udělal sám." odsekl Daisuke s jemným úšklebem. Yuuto uraženě nafoukl tváře a začal na svého staršího bratra stříkat vodu. ,,Hej! Nech toho! Mám to v očí!" zařval Daisuke a otočil se k Yuutovi zády. Yuuto nepřestával ba i dokonce začal rychleji stříkat na bratra vodu z bazénu. Najednou se Daisuke otočil a začal oplácet bratrovi ochutnávku chlorované vody. Jejich matka šla na zahrádku, která byla před domem, natrhat pažitku k pomazánce kterou chtěla udělat klukům na večeři. Když vyšla ven uviděla Daisukeho s Yuutem jak po sobě cákají vodu.
,,Daisuke! Yuuto! Okamžitě toho nechte!" zvolala výhružně matka a ve chvíli, kdy to dopověděla, Yuuto s Daisukem začali strašlivě pištět.
,,Sršně!" zařval Daisuke když uviděl dva velké sršně topící se v bazénu a rychlým pohybem začal máchat s rukama a při té panice si nevšiml, že zasadil přímou ránu Yuutovi, který se chtěl dostat rychle z bazénu. Yuuto spadl zpátky do bazénu a začal agresivně vykašlávat vodu, které se napil, když se ponořil zpátky do vody. Matka se okamžitě rozběhla za Yuutem a vytáhla ho z bazénu. Přenesla ho na menší, vyhřátou betonovou plochu před garáží, na které měli kluci nachystané deky a dva velké deštníky, z kterých si vytvořili bunkr před sluncem. Yuuto vykašlal poslední doušek vody a podíval se na opodál stojícího Daisukeho u bazénu. Stál tam s výrazem plný strachu a lítosti.
,,Co se to tady děje?" ozval se hrubý hlas otce, který vycházel z verandy od domu.
,,Daisuke praštil Yuuta do obličeje." řekla naštvaně matka a založila ruce v bok a naštvaně se dívala na mlčky stojícího Daisukeho.
,,No nic. Dostane zaracha na počítač. Ty hry co s Yuutem hrajete vám neprospívají." řekl naštvaně otec.
,,Ale to není..." vyhrkl Daisuke a při pohledu do otcových očí raději nedokončil větu. Otec se otočil a odešel zpátky do domu.
,,Daisuke jdi si sednou za bratrem na slunce ať neprochladneš. Já s tátou o tom promluvím." dodala jemným vlídným hlasem a upravila si své blonďaté vlasy, které měla v culíku a šla zpátky do rodinného domu. Jejich matka byla o mnohem jemnější než jejich otec. Báli se ho obzvlášť když se k němu dostalo cokoliv co oba dva vyvedli. Daisuke se pomalým krokem vydal za bratrem na vyhřívanou deku a lehnul si mlčky zády k Yuutovi. Yuuto se zabalil do deky a položil svou hlavu na kolena. Najednou vyšla znovu matka z domu a nesla v ruce zelený sáček.
,,Yuu. Tady máš." natáhla ruku s gumovými bonbóny k Yuutovi.
,,A co já?" zeptal se naštvaně Daisuke.
,,Myslíš si, že si to zasloužíš?" zeptala se matka Daisukeho, ale on mlčky dál ležel. ,,Tak vidíš." dodala a šla posbírat již usušené prádlo ze šňůry. Když všechno vyprané prádlo posbírala ohlédla se ještě na naštvaného Daisukeho a Yuuta, který vyjídal bonbóny od nejhoršího a nechával si v sáčku nejoblíbenější druh a to coca colové kostlivce. Matka zašla do domu a Yuuto přestal jíst.
,,Daisuke? Daisuke?" strčil do vyhřátých zad od slunce Daisukeho.
,,Co je?" zeptal se smutně Daisuke. Podle hlasu byl na krajíčku od breku.
,,Na. Vem si." pobídl Daisukeho a natáhl k němu sáček s želé. Daisuke se posadil a podíval se do sáčku. Bylo v něm už jediný druh bonbónu, které měli oba dva nejraději z celého sáčku.
,,Ne. Nechci." odsekl Daisuke a jeho oči ze začaly lesknout. Yuuto ale trval na svém a neustála natahoval zelený sáček. Daisukemu vyhrkly slzy z očí a vzal si se svou drobnou ručkou hrst gumových bonbónů.
,,Ale... ale já si to nezasloužím." zafňukal Daisuke a okamžikem se rozbrečel přes celé kolo. Yuuto se jenom ze široka usmál na svého bratra a vložil si do úst svůj oblíbený kousek cukrovinky.



(přítomnost)



Hirasawa Daisuke pochodoval po prázdném opuštěném parkovišti, které bylo ohraničeno zrezavělým železným zábradlím. Nepamatoval si, že by se někdy lesklo novotou ani ve svých dětských let, kdy s partou kamarádů a svým bratrem okupovalo tohle parkoviště dětským smíchem. Tolik vzpomínek mu probíhalo v hlavě na tohle opuštěné místo. Poslední paprsky dosahovaly na vjezd parkoviště když se Daisuke pohodlně opřel o zábradlí a jeho červené oči sledovaly hranici světla a tmy, která se každou sekundou zmenšovala.
,,Kde sakra jsi." zaklel potichu pro sebe Daisuke a vytáhl z kapse riflových kraťasů svůj mobilní telefon. Pomalu se blížilo k 8 hodině večerní a pouliční lampy se pomalu začaly rozsvěcovat a noční hmyz začal poletovat kolem jediného zdroje světla. Najednou Daisuke uslyšel jak někdo před ním šlápl na menší hromádku štěrku, která vytvořila slabý zvuk zakřupání.
,,Co zase chceš?" ozval se otrávený mužský hlas. Daisuke schoval svůj mobil zpátky do kapsy svých riflových kraťasů a pomalu pozvednul svůj zrak na muže, který stál kousek od něj.
,,Nečekal jsem, že dojdeš v čas." dodal klidným hlasem Daisuke a upřeně se podíval Yuutovi hluboko do jeho modrých pronikavých očí, které byly pomalu jediné co pronikaly přes tmu noci.
,,Chci mít tuhle rodinou sešlost rychle za sebou." zazubil se Yuuto a strčil ruce do své černé, rozepnuté, kožené bundy pod kterým měl oblečené šedé tričko s potiskem "Kiss my ananASS".
,,Něco mi řekni Yuuto..." pokračoval vážným hlasem. ,,To tě pořád baví si hrát s lidmi jako s tvými loutky." Yuuto se lehce pousmál a pohodil do strany hlavou.
,,Huh. To máš namysli tu ubrečenou holku z odpoledne. Nechtěj mě rozesmát. Tobě na ní záleží?" ušklíbl se Yuuto a odvrátil svůj pohled zpátky na bratra, který ho mlčky sledoval. ,,Heh. Takže záleží. No to si ze mě děláš srandu ne." dodal pobaveně Yuuto a lehce zvedl svůj pravý koutek úst. Daisuke skousl lehce svůj spodní ret a postavil se se sklopenou hlavou a zatnutými pěstmi těsně před Yuuta. ,,Otevři konečně oči Daisuke. Člověk svou podstatu nedokáže změnit. Pokud je to ale vše..." Yuuto chtěl pomalu odejít pryč když najednou jej Daisuke chytnul oběma rukama za límec jeho šedého trička.
,,Jak tohle můžeš říct! Jak tohle můžeš do prdele říct!" zařval rozzuřený Daisuke a upřeným pohledem se díval na obličej Yuuta, který byl stejný jako když přišel. Chladný a prázdný.
,,Heh. Protože jsou mi lidi a jejich emoce ukradené." zazubil se Yuuto a vytáhl svou pravou ruku z bundy a chytnul ruce Daisukeho které pevně svíraly jeho límec trika. Daisuke najednou povolil pravou ruku a napřáhl ji připraven zasadit Yuutovi ránu.
,,A co Setsuko? Taky jsou ti její emoce ukradené?" zeptal se vážně Daisuke.
,,Nikdy bych nečekal že mě zeptáš právě na ní. Chytrý tah." ušklíbl se Yuuto.
,,Jsi tak odporně zkažený i zevnitř. Jednou zůstaneš sám. I Sestsuko tě opustí. Pořád jsou lidi pro tebe jen loutky?"
,,Všichni lidé jsou mi ukradení. Ty i... Setsuko... Smiř se s tím." odpověděl chladně Yuuto a jemný vánek nazvedl jeho pramínky vlasů.
,,Asi vážně potřebuješ otevřít oči." řekl naštvaně Daisuke a zatnul svaly na své pravé ruce.
,,Stejně mě ani nedokážeš praštit. Hero." řekl klidným hlasem Yuuto a povolil svou pravou ruku a nechal ji volně svěšenou podél svého těle. ,,Jen to zkus." Daisuke pustil Yuutovi límec a o krok poodstoupil dál od svého mladšího bratra.
,,Máš pravdu Yuuto." pousmál se Daisuke. Yuuto lehce přimhouřil své oči a pomalým krokem šel k vjezdu na parkoviště. ,,Já totiž nebudu ten, co ti tu ránu zasadí." Yuuto se najednou zastavil a podíval se přes rameno na svého bratra.
,,Co to tu plácáš?" zeptal se vážným hlasem Yuuto.
,,Dobře víš koho myslím. Nemusíš se dívat daleko." pousmál se falešně Daisuke a ukázal prstem směrem na Yuuta. Yuuto se rychle podíval před sebe, kde na chodníku u cesty stála drobná červenovlasá dívka a bez mrknutí oka sledovala Yuuta a jeho bratra.
,,Huh? To je jen Akasaki." zamumlal potichu pro sebe Yuuto a rychlými kroky se vydal k Setsuko, která v pravé ruce svírala svou malou látkovou tašku kterou nosila vždy do knihovny, kde si chodila přivydělávat po vyučování.
,,Yuu..." Setsuko se nezmohla na slovo.
,,Už se sakra prober Yuuto! Minulost nezměníš!" ozval se výkřik Daisukeho. Setsuko se podívala na nehybně stojícího Yuuta Jeho černé havraní vlasy kryly jeho oči.
,,Yuuto jsi..." Setsuko vylekaně zajíkla když jí Yuuto chytnul pevně za zápěstí levé ruky, kterou ho chtěla chytnou za rameno. Setsuko se rychle podívala Yuutovi do tváře. Jeho zorničky byly zúžené jako párátko a cítila jakoby jí jeho pohled bodal až do srdce.
,,Co tady děláš?" vyhrkl rychle ze sebe Yuuto a neustále držel její ruku za zápěstí.
,,J-já šla zrovna z knihovny a uviděla jsem jak tě tvůj bratr chytnul a...."
,,Kolik jsi toho slyšela?" naléhal na ní Yuuto a ani na sekundu neuhnul pohledem.
,,J-jenom jak po tobě teď bratr zakřičel." vysoukala ze sebe Setsuko.
,,Nic víc?" zeptal se nevěřícně Yuuto a přitáhl ji blíž k sobě.
,,Prosím. Bolí to!" zakřičela Setsuko a podívala se na levé zápěstí které pomalu rudlo.
,,Odpovez mi!"
,,Přísahám!" vyhrkla ze sebe rychle Setsuko a do její očí se hrnuly slzy.
,,To mi stačí. Pojď!" Yuuto a naposledy ohlédl přes rameno na svého bratra a rychlím krokem táhl za sebou i Setsuko, která nemohla vymanit svou ruku ze silného sevření. Setsuko neměla tak dlouhé kroky a její nohy co každou chvíli zakopávaly. Setsuko zvedla na chvíli svůj pohled na Yuuta. Jediné co viděla byly Yuutova záda na kterých šlo vidět jeho napnuté svaly. Byla neuvěřitelně vyděšená a proto znovu sklopila své žluté oči na cestu aby znovu nezakopla. Slyšela vše, co si Yuuto a Daisuke říkali, ale kvůli strachu se rozhodla o tom pomlčet. Dělala to pokaždé aby se vyhnula ještě horším situacím. Její hrdlo se bolestivě svíralo. Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Aby přerušila to ticho chtěla se zeptat kam jí to Yuuto vede, ale věděla to přesně, jde jí odvést do jejího bytu.
,,Měla by jsi jít co nejdřív spát. Zítra vstáváš do školy." řekl nezaujatě Yuuto a pustil Setsuko zapěstí. Setsuko bydlela v obyčejném bytovém domě stavěný do písmena U. Všechny byty byly spojeny jedním velkým balkónem. Setsuko mlčky se sklopenou hlavou začala hledat klíče od bytu ve své malé látkové tašce. Její červené vlasy jí spadaly do tváře a tak si svou levou poraněnou rukou dala pramínky vlasů za své uši.
,,Dobrou noc." řekl klidným hlasem Yuuto a pomalým krokem se vydal na konec bytového poschodí. Setsuko zatnula ruku v pěst a rychle se ohlédla na odcházejícího Yuuta.
,,To je jako vše co mi řekneš!" zakřičela Setsuko a její hlas se odrážel z protějších bytů. Yuuto se na chvíli zastavil a pomalu se otočil čelem k Setsuko, které po tváři stékaly kapky slz.
,,Co to do tebe vjelo Setsuko?" zeptal se nechápavě Yuuto.
,,Co se stalo s tebou Yuuto? Přijde mi... že tě už vůbec neznám. Vlastně co to plácám. Nikdy jsem tě neznala..." řekla s výdechem Setsuko. ,,Zase mi na to nic neřekneš." dodala smutně a vytáhla svou klíčenku z tašky.
,,Nenávidíš mě?" zeptal se klidným hlasem Yuuto a upřeně se díval na Setsuko, která právě strčila klíč do klíčové dírky od dveří od bytu.
,,Nenávidím tě!" vyhrkla ze sebe Setsuko a zatnula ruce v pěst.
,,Chceš mě praštit?" znovu se zeptal Yuuto a pomalým krokem došel za Setsuko která si stoupla před Yuutem a při otázce lehce uhnula pohledem. ,,Vím že chceš... Udělej to."
,,P-proč bych měla?" zeptala se Setsuko a její slzy začaly stékat po její krku a vpíjet do ramínek jejího modrého trička.
,,Uleví se ti." řekl jen Yuuto a vyčkával na její reakci. Setsuko chvíli váhala ale byla tak neuvěřitelně uvnitř zraněná že začala plnou silou bouchat do Yuutova hrudníku. Po pár úderech polevila a zabořila svou tvář do jeho náruče a její slzy se začaly vpíjet do Yuutového trička.
,,Promiň mi to Setsuko." špitl potichu Yuuto a chytnul její ramena a oddálil ji od svého těla. Najednou se ozval zvuk skleněných lahví, které popadaly na zem. Yuuto se podíval ke dveřím od bytu Setsuko. ,,Proč je tu tolik lahví?" zeptal se nechápavě Yuuto a podíval se na brečící Sestuko.
,,Yuuto. Řekni mi prosím jednu věc." špitla potichu Setsuko. ,,Je pravda že nevěříš lidem?"
,,Proč se mě na to ptáš? Ptal jsem se tě ale na něco jiného."
,,Yuuto odpovez mi!" vyhrkla naštvaným hlasem Setsuko a podívala se Yuutovi upřeně do očí.
,,Nevěřím..." odpověděl a na chvíli uhnul pohledem na zem.
,,Myslela jsem si to." falešně se pousmála a otevřela dveře od svého bytu.
,,Setsuko počkej."
,,Potom nemůžu věřit ani já tobě. Uvidíme se zítra ve škole. Dobrou noc Hirasawa." špitla potichu Setsuko a pomalu za sebou zavřela dveře od svého bytu.
,,Huh. Nemyslel jsem si, že to bude až tak snadné." řekl potichu pro sebe Yuuto a položil svou pravou ruku na hruď, kde ho Setsuko párkrát praštila. ,,Na holku má celkem sílu." dodal a lehce při doteku sykl bolestí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama