Bez temnoty. Není úsvitu. A bez světla. Není života.

Don´t mess with me - Kapitola č.2 - část 1/2

19. června 2016 v 13:17 | Kira |  Don´t mess with me
Sice po delší době... ale přeci :D Vaše Kira ^^

Hirasawa Daisuke seděl v centrální parku ve městě na vyhřáté, dřevěné lavičce a vedle sebe měl položenou tašku se školními pomůckami a bílý notebookem. Bylo tady jaro a lehký studený vánek si pohrával se jeho blonďatými vlasy a vytahanou bílou košilí. V odpoledních hodinách, kdy ještě probíhala školní vyučování, byl park skoro opuštěný a bez života. Daisuke byl rád když mohl trávit čas i s někým jiným než sám se sebou, ale v poslední době byl raději sám. Jeho červené oči sledovaly malou sýkorku, která se koupala v malé fontánce u velkého stromu nedaleko před ním.


,,To už mě nechceš?" ozval se dívčí hlas s nádechem smutku. Prvně si Daisuke myslel, že už blázní, ale když odvrátil svůj zrak na levou stranu, uviděl dívku s chlapem jak sedí společně na vedlejší lavičce. Byl tak nepřítomný duchem, že si jich ani nevšiml. Dívka se z ničeho nic postavila. Ruce zatínala v pěst.
,,Už to mezi námi neklape." řekl kluk a postavil se před dívku. ,,Nemá cenu si hrát na zamilovaný pár." dodal suše.
,,Hrát? T-ty už mě nemiluješ? Ty máš jinou?" zakřičela dívka nahlas a do jejich očí se hrnuly slzy. Kluk neodpověděl a odvrátil od dívky pohled. Dívka napřáhla svou pravou ruku a vrazila klukovi plnou silou pohlavek. Jeho levé líčko náhle zčervenalo a dívka se rozběhla pryč. Daisuke jen potichu přihlížel a sledoval situaci. Kluk vyčkal až dívka od něj bude daleko a vytáhl svůj mobil.
,,Už to mám za sebou. Takže dneska v klubu?" řekl muž do mobilu a pomalým krokem se vydal po jedné cestě, která vedle z parku. Daisuke sklopil hlavu a jeho pramínky světlých vlasů mu zakryly jeho oči. Lehce skousnul svůj spodní ret a se zatnutou rukou v pěst se postavil na nohy. Rychlím pohybem rukou se natáhl pro svou tašku s věcmi a svižným krokem se vydal domů.



,,Daisuke? Ty už jsi doma?" zeptal se nechápavě jeho otec když uviděl stojícího Daisukeho u dveří.
,,Skončili jsme dřív." dodal otráveně a pohodil tašku s věcmi na zem u svého stolu. Vytáhl opatrně notebook a připojil ho do elektřiny. Vysvlékl svou bílou košili a pohodil ji na svou postel. Zhluboka se nadechl a pohodlně se usadil na svou židli.
,,Daisuke." oslovil jej otec a přistoupil k němu s rozevřenou dlaní, na které byly kovové mince. ,,Zajdeš do obchodu pro mléko? Už došlo. Ať máme k večeři." dodal a položil mince na jeho stůl.
,,Dejte mi už konečně všichni pokoj!" zvolal naštvaně Daisuke.
,,Nebuď drzí!" opomenul ho jeho otec. ,,Stalo ses snad ve škole něco?" zeptal se ještě s naštvaným tónem hlasu jeho otec.
,,Štve mě jedna věc. Proč si lidi neváží druhých lidí. Nejsou to žádné loutky s kterýma si můžeš zahrávat jak se ti jenom zachce." Daisuke zvýšil hlas v kterém bylo nespočet mnoho bolesti a hněvu. ,,Jak člověk může v téhle době někomu věřit?"
,,Daisuke. Už jsme o tom spolu nespočetněkrát bavili." dodal suše jeho otec a opřel se zády o dveře.
,,Jo. Já to vím. Štve mě to. Je tu tolik lidí co zneužívají lidské slabiny. Tolik lidí by chtěli ty slabiny s někým sdílet." řekl potichu Daisuke a před očima se mu objevil jeho mladší bratr a neznámý kluk v parku.
,,Nijak tohle nezměníš. Lidé jsou různí. Je to na každém z nás po jaké cestě budeme kráčet." dodal jeho otec a pomalým krokem odešel z Daisukeho pokoje.
,,Hmm. Já vím." řekl potichu do ticha Daisuke a mince ze stolu strčil do své kapse v modrých kalhot školní uniformy a z druhé vytáhl svůj mobil. Měl dva nepřijaté hovory.
,,Huh? Co zase je Gorilo?" řekl otráveně Daisuke do svého mobilu.
,,Sup bro. Kde sakra jsi?" ozval se hlas Gonza. Zněl velice rozrušeně.
,,Vykašlal jsem se na to. No tož co? Proč mi zase voláš?" zeptal se otráveně Daisuke a levou rukou se lehce poškrábal na líčku.
,,Nebudeš věřit co se právě stalo!" Gonzův hlas byl s každým nádechem strašidelnějším.
,,Hej! Počkej. Co se stalo?! Dělej. Mluv!" Daisuke začal velice naléhat na odpověď.
,,Nebudeš tomu věřit ale ..."
,,Huh?"
,,Viděl jsem video, kde vypadalo, že jsi to ty se svou matkou. Jsi si jistý že jste to spolu po večerech nedělali a nedali to na internet?" z mobilu vyšlo menší blažené zasmání. Daisuke zůstal nehybně stát na místě s kamennou tváří. Jeho tváře nabíraly zelené barvy. ,,Hej bro. Jsi tam?" ozval se hlas Gonza z mobilu. ,,Počkej. Pošlu ti odkaz. Podívej se na to sám a pak ... *píp* *píp*" Daisuke jedním tlačítkem ukončil hovor a položil mobil na svůj stůl.
,,S kým já se to bavím." řekl temným hlasem a začal si oblékat košili, kterou předtím hodil na svou postel.


(před rokem)


,,Hej Daisuke. S kým si to píšeš?" ozval se Yuutův hlas za Daisukeho zády, když se zaujatě díval na obrazovku notebooku a ze široka se usmíval. Rychle dal internetovou stránku do lišty.
,,Huh? S kým bych si měl psát." vydal ze sebe překvapeně Daisuke a otočil se směrem k Yuutovi.
,,Takže s holkou. Znám ji?" dodal nezaujatě Yuuto a lehnul si do postele, která byla pár kroků od stolu. Daisukeho pokoj byl velice malý.
,,No dobrá je to holka. Je to ta, s kterou jsme společně volali na skype." odsekl uraženě Daisuke a odmlčel se.
,,Chodíte spolu?" zeptal se stejným tónem jako na předešlé otázky Yuuto. Daisuke přikývl a znovu rozkliknul lištu na obrazovku. ,,Asi by jsme měli jít spát." dodal Yuuto a pohodlně se otočil na záda a zakryl se peřinou. Daisuke zaklapnul notebook a zhasnul světlo v pokoji a lehl si do postele, která byla u vedlejší zdi, než byla Yuutova. Otočil se obličejem ke zdi s otevřenými oči. Yuuto zavřel oči a zhluboka vydechl a jeho havraní vlasy mu přiléhaly na tváři.
,,Yuuto. Víš že spolu už nějakou dobu chodíme že?" zeptal se potichu Daisuke.
,,Huh." odpověděl Yuuto a založil svou levou ruku za temeno hlavy. ,,Jsi až moc předvídatelný." dodal.
,,No jo no. Hele Yuuto. Můžu se tě na něco zeptat?" zeptal se vážně Daisuke a otočil se na záda. Yuuto mlčky ležel se zavřenými oči. ,,Co si o ni myslíš?" Yuuto otevřel své světle modré oči.
,,Nemá to cenu. Ta holka něco tají. Dal bych od ní ruce pryč." řekl vážným hlasem Yuuto a zavřel své oči.
,,Počkej. Jak to myslíš že tají?" zeptal se nechápavě Daisuke. ,,Odpověz mi." naléhal, ale Yuuto začal zhluboka vydechovat a nadechovat. Tma v pokoji se zdála být o něco temnější než předtím.


(přítomnost)


,,No tak Setsuko. Vem to. Vím že tam jsi." řekl potichu pro sebe Yuuto a opřel se o železný plot, který ohraničoval pozemek školy. Obrys slunce, které zapadalo, se odráželo v Yuutových světle modrých očí.
,,Tady Akasaki Setsuko. Kdo volá?" ozval se klidný, dívčí hlas z mobilu.
,,Tohle by ti možná prošlo u někoho, kdo neví, že máš jeho číslo." zazubil se Yuuto a druhou rukou si prohrábnul své vlasy.
,,Nemůžu ti poslat ještě domácí úkoly. Ještě je nemám." řekla znuděným hlasem a odmlčela se.
,,Proč jsi byla na naši zkoušce?" zeptal se klidným hlasem Yuuto a pomalým krokem se vydal po kamenném chodníku, který od školy vedl až do středu města.
,,Huh? O jaké zkoušce mluvíš?" Setsuko lehce znervózněla. Byla si jistá, že jediný kdo jí viděl, byla Gino.
,,Už zase." vzdychl naštvaně Yuuto a přeběhl cestu na protější chodník, který vedl do panelákového sídliště. Kolem cesty se začaly zelenat stromy. Dnes byl jeden z prvních, teplých jarních dnů.
,,Chtěla jsem ti vrátit mobil. Nestihla jsem to, protože jsem se zdržela s tvým bratrem." špitla.
,,A dál?" zeptal se nezaujatě Yuuto.
,,Hele tebe tvůj bratr nezajímá? Myslím si, že by sis měl s ním promluvit. Byl takový mrzutý." řekla zachmuřeně Setsuko a lehla si na svou postel, ale rázem zaklela bolestí protože zalehla tvrdou učebnici matematiky. Setsuko uslyšela pouze zvuk šustění větru do mobilu. Zhluboka vydechla a zavřela své zářivé, žluté oči. ,,Potkala jsem Leiko. Myslím si, že by jsme si měli o tom promluvit."
,,Není o čem mluvit. Zasloužila si to. Souhlasíš snad s mým s bratrem, že si každý zaslouží druhou šanci? Nechtěj mě rozesmát Setsuko." zazubil se Yuuto a zasunul klíče do hlavních dveří od paneláku.
,,Ne to ne. Nejsem ani na jedné straně, ale ona si myslí, že jsi tu fotku neposlal." špitla potichu Setsuko a posadila se na postel.
,,Chi. Ale já neřekl, že jsem tu fotku neposlal. Vzpomínáš?" pousmál se Yuuto a zmáčkl ve výtahu na nejvyšší patro panelového patra.
,,Huh?" Setsuko se zarazila. ,,Příště buď opatrnější." špitla potichu Setsuko se svým výdechem.
,,Přesně tak. Třeba u dalšího partnera to neudělá." dodal klidným hlasem Yuuto a otevřel dveře od bytu.
,,Měl si jí říct pravdu." dodala opatrně.
,,Pravdu? V čem jsem jí lhal Akasaki Setsuko, řekni mi to." zazubil se Yuuto a stoupnul si oknu ve svém pokoji.
,,Přijde mi to prostě nesprávné." řekla potichu a podívala se ze svého okna, které bylo vedle její postele.
,,Už mě tyhle slova přestávají bavit. Jsi jako můj bratr. Pochopte oba jedno. Člověk se nikdy nezmění. Jeho podstata bude vždy stejná. Leiko to udělala jednou, udělá to znova." z Yuutova naštvaného hlasu měla Setsuko strach. ,,Důvěra ve vztahu je ti k ničemu." dodal klidným hlasem Yuuto a stáhnul rolety ve svém pokoji.
,,Yuuto... Ty nevěříš lidem?" zeptala se opatrně Setsuko a hlasitě polkla.
,,Uvidíme se zítra ve škole. Už musím jít." řekl Yuuto a hovor se rázem ukončil. Setsuko mlčky položila mobil na postel a pramínek její červených vlasů ji spadal do tváře.
,,Je to stejné pokaždé, když se ho na něco zeptám..." řekla potichu pro sebe Setsuko a její zářivé žluté oči chytaly skleněný odlesk.


(před rokem)


Byl to druhý den kdy Setsuko přestoupila do normální třídy obyčejných studentů a končila hodina dějepisu. Poslední zelené listy se obarvovaly do oranžových a žlutých barev a na obloze se shlukovaly hejna ptáků odlítající do teplých krajin. Setsuko se dívala z okna a poletující žlutočervený list stromu se jí odrážel v její zářivých žlutých očí.
,,To byl zase opruz." vzdychl nahlas Daisuke a začal se protahovat na židličce. ,,Jdu se projít. Musím se trochu probrat. Nechceš jít semnou Setsuko?" zeptal se Daisuke s lišáckým úsměvem na tváři.
,,Ne promiň. Nestihla jsem si opsat zápisky" odpověděla Setsuko a prolistovávala učebnici dějepisu.
,,No dobrá." odvětil Daisuke a vydal se s jeho spolužákem, sedícím před ním, na chodbu. Setsuko se podívala po třídě. Nezměnilo se nic od prvního dne. Nikdo s ní nechtěl navázat konverzaci. Rozdělení do skupin se nedá změnit. Jediný kdo zase seděl sám byl Hirasawa Yuuto. Jako každou hodinu a přestávku si pečlivě dělal poznámky do sešitu.
,,Ehm. Ehm." odkašlala si hlasitě Setsuko ,,Hirasawa?" Setsuko si sedla na Daisukeho židličku, aby byla k Yuutovi blíž. Yuuto na ní koutkem oka pohlédl.
,,Setsuko že? Říkej mi prosím Yuuto. Nemám rád když mě někdo oslovuje Hirasawa." řekl Yuuto a začal znovu něco dělat na lavici.
,,Všimla jsem si, že sis dělal zápisky a já je nestihla. Mohla bych tě poprosit o laskavost?" zeptala se opatrně Setsuko.
,,Prosím. Ale já žádné zápisky nemám." dodal vážným hlasem Yuuto.
,,Huh? Viděla jsem to!" udivila se Setsuko a nechápala Yuutova slova. Yuuto se na ní podíval a pravou rukou oddělal vysoké pouzdro na stole, díky němuž mu nebylo vidět na lavici. Setsuko naklonila zmateně do strany hlavu. Na lavici měl položený otevřený prázdný sešit a na něm měl položený mobil, do kterého vyťukával pomocí propisky.
,,Och. Omlouvám se za vyrušení. Spletla jsem se." dodala zklamaně Setsuko. Yuuto se podíval na její sešit, který svírala v ruce. Byl plný zápisků, ale také i kreseb.
,,Proč jsi odešla z umělecké třídy?" zeptal se narovinu Yuuto a podíval se Setsuko do očí. Setsuko se zarazila. ,,Nemyslím si, že to bylo tím že by jsi neměla talent. Je v tom něco jiného. Mám pravdu?" zeptal se klidným hlasem Yuuto.
,,Byl to můj sen. Každého z téhle školy je to jako nedosažitelný cíl se tam dostat." šeptala potichu Setsuko se skloněnou hlavou. ,,Dostala jsem příležitost se tam dostat. Taková nabídka se přece neodmítá že? Byli tam mnohem lepší než jsem byla já a proto jsem to vzdala." dodala a zatnula ruce v pěst.
,,Nejsi k sobě upřímná." řekl znechuceně Yuuto a zapojil sluchátka do mobilu.
,,Blbečku. Teď o mně říkáš že lžu?" Setsuko pozvedla svou tvář k Yuutovi.
,,Tyhle slova nevychází z tvých úst. Tohle ti řekl někdo jiný nemám-li pravdu." dodal Yuuto. Setsuko zalapala po dechu. ,,Nevěřila jsi ve svou práci."
,,Nevíš jaké to tam je. Kdyby jsi mohl tak jdeš bez myšlenkovitě. Tebe pana dokonalého by určitě vzali okamžitě!" vyhrkla naštvaně Setsuko.
,,Taky jsem dostal nabídku, ale odmítl jsem." řekl suše Yuuto
,,Huh?" vydala ze sebe nechápavě Setsuko
,,O co ti jde Akasaki Setsuko. Jaké uznání hledáš? Sto falešných nebo jednu upřímnou?" zeptal se vážným hlasem Yuuto. Setsuko si všimla jak se jeho zorničky zužily a rychle uhnula pohledem.
,,Proč jsi tam nešel ty,Yuuto? Kdo by chtěl trčet v tomhle." špitla Setsuko a podívala se zpátky na Yuuta. Yuuto si dal sluchátka do uší a odvrátil svůj pohled před sebe. Setsuko ještě chvíli vyčkávala na odpověď a po pár sekundách se posadila zpátky na své místo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama