Bez temnoty. Není úsvitu. A bez světla. Není života.

Nad propastí života

1. května 2016 v 18:36 | Frost |  Témata týdne od Frosta
Vrátil jsem se s trochou filozofie. Takže méně povídání na záčátku a více rozvíjení v hlavním textu ne?

První co musíme udělat, je si definovat co je to propast. Friedrich Nietze řekl: Když se podíváte do propasti, propast zase vidí do vás. Slovo propast lze chápat mnohými způsoby. Část kterou nemůžeme, musíme překročit nebo zkrátka bezedná temná díra v zemi do které jsme my, nebo jiní lidé spadli. Nevídíme je, a ztrácí se nám, bez toho že bychom viděli jejich obličej. Je to slovo které mezi studenty zní když mají špatné známky a blíží se jim jejich závěrečné zkoušky.

Emoční propast ve kterém se člověk každý den nachází, je jistá propast. Skusím vám vysvětlit proč. Člověk se snaží vylézt na nějáký typ kopce. Ten kopec je posetý životem, smíchem, smutku, slzami a jinými věcmi. Ne jen emočními ale i kameny, střepy. Kameny událostí, zkušeností. Střepy važich vzpomínek, které vás při každém pohybu řežou do chodidel aby vás spomalily ve vašem výztupu. Kopec se stupňuje protože stárnete a život je čím dál více komplikovanější, půda začíná být písčitá, pálí vás a popohání vás dopředu. Ale za chvíli se opět změní na ostrou drť. Kde byl písek je něco co vypadá jako kámen smíšený s malým množstvím písku. Bolí vás to už jen z těch střepů. Tak proč jít dál? Proč se neobrátit a jít zpádky a vrátit se do země? Nad takovými otázkami přemýšleli mnozí, nejen znamý filozofové, ale i člověk kterého potkáváte na ulici. I vy. Cesta dál není lehčí, může být i těžší. Ale, na některých místech se objeví krásné travnaté místo plné štěstí a radosti. Jako když se narodí nový život. S této radosti jezero polkne všechno suché, a vytvoří zelený ráj, který pro vás na bude existovat nadále. Ale ne každé místo může být oživeno. Některé věci stále musíte vyjít. Pak, na úplném konci vrcholu. Stojíte a před vámi stojí dlouhá propast. Ale jak se jí říká? Říka se jí koloběh. Dole slyšíte hlasy, těch kteří vás opustili, kteří se odpojily, a hlasy vás samého o věcech co jste vždycky chtěli udělat, ale stejně jste je neudělaly. Ohlédnete se za sebou a uvidíte jak vaše cesta vypadá po vás. Může být zelená, může být suchá. Zkrátka taková jakou jste ji vytvořily.

Před propastí se člověk může usmát a říct, že něco dokázal. Třeba ne to nejlepší, nebo kolik by si to přál, ale dokázal. Pak vkročíte o další krok dopředu, a pak další a další. Dokud nebudete padat do temné hlubiny, dokud nenarazíte na její dno. Celý cyklus který jste dokončili se bude opakovat.

Propast má vyznačovat nejen smrt, ale i život , sebe reflexi. Výčitky k sobě sama.


S trochou té filozofie se tu loučí Frost. Opět bůh ví na jak dlouho. stejně jako je to z životem. Nikdo neví jak dlouho bude trvat, nevíme jak skončí, a vlastně nevíme více věcí než si dokážeme připustit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 1. května 2016 v 19:59 | Reagovat

Krásné metafory s životní cestou... přesně tak, je to koloběh a je to jenom na nás, jakou cestu jsme si zvolili...

2 Frost Frost | Web | 1. května 2016 v 21:22 | Reagovat

[1]: Děkuju za ocenění. Nemám co říci na tvůj komentář bohužel.

3 Elle Elle | Web | 1. května 2016 v 21:56 | Reagovat

Ano, člověk neví dne.. Neví, jestli se sem (třeba na blog, na nějaké místo) vrátí. Jdeme si životními cestami, chvílemi je dobře a poté znova špatně, přesto jdeme a až dojde šťáva, spadneme.. někdo na okraj propasti, někdo přímo do propasti, někdo spadne tak, že si rovnou zlomí vaz a už nevstane a někdo nespadne nikdy, protože má záchrannou stanici pod kopcem. Každý člověk to má v životě jinak a doufám, že každého člověka v této realitě, čeká spousta takových částí na tom kopci života, které jsou zelené a klidné, které vytváří dobrý pocit a úsměv.. Doufat můžeme pořád. Vidět realitu je někdy těžké..

4 Frost Frost | Web | 2. května 2016 v 10:45 | Reagovat

[3]: Vono je hlavně, člověk nechce vidět realitu. Dobrý příklad je láska. Člověk když se zamiluje, a propadne kouzlu toho druhého. Nevidí ty špatné stránky. Ne, nechce je vidět. Vidí jen to nejlepší, bez chybnou osobu. Přitom ten člověk může být hovado (nedefinuju pohlaví - páč je to stejné). A když vám ten člověk začne ubližovat, ať fyzicky nebo mentálně. Stejně si říkate že je to fajn, a že bude líp. Pozná to člověk až potom, co bude odhozen jako hadr. Tak se ty kolečka život točí. A ke smrti bych mohl dodat ještě toto: Je jedno jak člověk umře, hlavně když najde mír ve své hlavě. Každý bude mít nějaké výčitky. Co jsme  ještě chtěli udělat. Ale pak je potřeba se povznést.

5 Elle Elle | Web | 2. května 2016 v 19:03 | Reagovat

[4]: Ano, vidět realitu a dokonce ji prožít a procítit je něco tak hnusného, že se člověk raději schová do vlastních iluzí a vlastních vymyšlených pravd.
K té smrti máš dobrý postřeh :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama