Bez temnoty. Není úsvitu. A bez světla. Není života.

Květen 2016

Don´t mess with me - Prolog

31. května 2016 v 16:38 | Kira |  Don´t mess with me
Omlouvám se že to přidávám celkem pozdě xD Chtěla jsem to již uveřejnit asi před 2 dny, ale neměla jsem vůbec čas :) Doufám, že některé z vás tahle povídla chytne a budete v í pokračovat se mnou až do konce ^^ Vaše Kira :3

Setsuko Akasaki se netrpělivě vrtěla na školní židličce a upřeně sledovala otevřené, staré dveře od třídy. Seděla mezi posledními, zadními lavicemi ve třídě. Pootevřenými okny se vanul do třídy vlažný jarní vánek, který si pohrával s bílými závěsy zavěšené nad okny. Když se Setsuko Akasaki podívala na hodiny zavěšené nad dveřmi, začala nervózně upravovat svoje červené vlasy, které měla lehce zastřihnuté pod ramena. Její nevinný obličej zdobily žluté oči, které říkaly, že i malá drobná dívka jako je ona, dokáže tvrdě oplatit ránu.

Představení povídky - Don´t mess with me

28. května 2016 v 16:15 | Kira |  Kiřiny delší díla a povídky
Dobrý den ^^ Konečně středoškolské útrapy skončily a já se můžu věnovat tomu co mě tak baví :3 !! Říkáte si ,,No konečně, ale proč tu nepřidáš Soul/Sin a kdo ví co ještě jiného." (teda doufám že tohle xD) No na téhle povídce už dělám nějakou chvíli a upřímně, jsem jí tady nechtěla ani uveřejňovat :D Protože nechci aby jste byli na ,,suchu" tak vám budu přidávat kapitoly do téhle povídky než to pořádně rozjedu :) Nezůstaly mi totiž žádné rezervy :) Tak a teď pár slov o téhle povídce :) Vaše Kira ^^

Svět který nás obklopuje a ovládá

4. května 2016 v 23:54 | Frost |  Témata týdne od Frosta
Zase zpádky s trouchou filozofie. Tentokrát se podívame na kapitalistické myšlení dnešního světa, a jak nás ovládá a ovlivňuje.

"Víra: Nechtít vědět pravdu" - Friedrich Nietzsche

Možná se ptáte proč jsem zde napsal něco o víře. Hned se k tomu dostanu. Nejdříve ale, se podívejme na samotný stav dnešní společnosti a jak ho vidíme. Jak ho cítíme. Ten svět který teďka jsme nuceni vnímat není jenom ta koule, matka země která nám dává vše co potřebujeme. Je to víc. Je to ten duchovní svazek. Je to co nás dělá lidmi. Jsme zhýčkaní, máme vše, ale přesto nejsme štastní. Člověk je vlastně odsouzen k tomu aby štastný nebyl. Ano štěstí může existovat jako krátkodobý vztah, pomocí chemických reakcí ve vašem mozku.

Učí nás co bychom měli dělat, jaké znalosti bychom měli mít. Znalost samotná jde lehko dosáhnout za předpokladu že ji chcete. Že ji potřebujete, protože hledáte odpovědi. Odpovědi na své otázky, ať už životní či čisté fakty o tom jak se co vytvoří. Ale, ať se vlastně snažíme sebevíc, nedokážeme tu odpověď najít. Odpověď na život samotný. Odpověď často nacházíme většinou až při části kdy člověk umírá. Fakt že žijeme v technologické době, plné tolika příležitostí, tak se ochuzujeme o ty nejzákladnější. Lidský dotyk, kontakt. Mnoho lidí, možná i vás kteří čtou tento článek. Nacházíme se v době kdy je lepší stát za elektronikou protože se bojíme bolesti. Je to tvořeno už podstatou lidí, že lidem přijde směšné když někdo něco pokazí. To je ten svět který já kritizuju. A to ještě nemluvím o kapitalistickému systému. Einstein věřil že ekonomický anarachismus kapitalismu je zdroj zla. Lidi si tvoří něco co nahrazuje to co zaniklo. Aby dál mohli vydělávat měnu která v té zemi funguje. Dřívé králové, Císařové, Papeži a dnes, i ti politici.

Ale jaký je lék? Jak vyléčit takovou beznaděj a zákon, který jsme si nyní sami vytvořili? Každým dnem si ničíme to co je pro nás všechny nejvíce cené, a co nám dalo šanci na život, to co nás vlastně živí. A peníze to nejsou přátelé. Z těch jsou peníze tvořeny, ty rostou ze země která nám dala maso, kůži díky které naší předkové přežili. Je to ta země, která nám dává více než si často uvědomujeme. A tahle neznalost nás, spomaluje v jistém smyslu. Nemusíte být ani spirituální člověk, stačí aby jste si uvědomily a pochopily ten zázrak. A uvědomily si, že naším největším nepřítelem, není nikdo jiný než my sami.

Víra nám měla přinést jistý smysl, jistý směr. Ale podle mě, proč se dívat na to co už bylo? Mrtví se nevrátí, stejně jako se člověk neklaní těm kteří udělali pro svět ve kterém žijeme více. Vždycky říkám, že člověk si může věřit čemu chce. Ale! Trvám na jedné věci. Chci vidět že člověk si to zvolil sám v to věřit. Že ho nikdo neučil, nebo nenutil se tomu věřit. Jinak bychom mohli dopadnout všelijak.

Loučím se s vámi. Nevím jestli je to dobře vysvětleno a napsano. Snažil jsem se definovat své pocity. Snad jen jedna věc na konec. Jděte ven, podívejte se kolem sebe, je jedno jaké je počásí, všechny jsou krásné. Nadechněte se, a nejlépe se jděte projít do lesů nebo kamkoliv kde moc lidí nechodí, a poslouchejte samotný zvuk. Protože všechno co slyšíte je hudba. Hudba je vnímání zvuků.

Nad propastí života

1. května 2016 v 18:36 | Frost |  Témata týdne od Frosta
Vrátil jsem se s trochou filozofie. Takže méně povídání na záčátku a více rozvíjení v hlavním textu ne?

První co musíme udělat, je si definovat co je to propast. Friedrich Nietze řekl: Když se podíváte do propasti, propast zase vidí do vás. Slovo propast lze chápat mnohými způsoby. Část kterou nemůžeme, musíme překročit nebo zkrátka bezedná temná díra v zemi do které jsme my, nebo jiní lidé spadli. Nevídíme je, a ztrácí se nám, bez toho že bychom viděli jejich obličej. Je to slovo které mezi studenty zní když mají špatné známky a blíží se jim jejich závěrečné zkoušky.

Emoční propast ve kterém se člověk každý den nachází, je jistá propast. Skusím vám vysvětlit proč. Člověk se snaží vylézt na nějáký typ kopce. Ten kopec je posetý životem, smíchem, smutku, slzami a jinými věcmi. Ne jen emočními ale i kameny, střepy. Kameny událostí, zkušeností. Střepy važich vzpomínek, které vás při každém pohybu řežou do chodidel aby vás spomalily ve vašem výztupu. Kopec se stupňuje protože stárnete a život je čím dál více komplikovanější, půda začíná být písčitá, pálí vás a popohání vás dopředu. Ale za chvíli se opět změní na ostrou drť. Kde byl písek je něco co vypadá jako kámen smíšený s malým množstvím písku. Bolí vás to už jen z těch střepů. Tak proč jít dál? Proč se neobrátit a jít zpádky a vrátit se do země? Nad takovými otázkami přemýšleli mnozí, nejen znamý filozofové, ale i člověk kterého potkáváte na ulici. I vy. Cesta dál není lehčí, může být i těžší. Ale, na některých místech se objeví krásné travnaté místo plné štěstí a radosti. Jako když se narodí nový život. S této radosti jezero polkne všechno suché, a vytvoří zelený ráj, který pro vás na bude existovat nadále. Ale ne každé místo může být oživeno. Některé věci stále musíte vyjít. Pak, na úplném konci vrcholu. Stojíte a před vámi stojí dlouhá propast. Ale jak se jí říká? Říka se jí koloběh. Dole slyšíte hlasy, těch kteří vás opustili, kteří se odpojily, a hlasy vás samého o věcech co jste vždycky chtěli udělat, ale stejně jste je neudělaly. Ohlédnete se za sebou a uvidíte jak vaše cesta vypadá po vás. Může být zelená, může být suchá. Zkrátka taková jakou jste ji vytvořily.

Před propastí se člověk může usmát a říct, že něco dokázal. Třeba ne to nejlepší, nebo kolik by si to přál, ale dokázal. Pak vkročíte o další krok dopředu, a pak další a další. Dokud nebudete padat do temné hlubiny, dokud nenarazíte na její dno. Celý cyklus který jste dokončili se bude opakovat.

Propast má vyznačovat nejen smrt, ale i život , sebe reflexi. Výčitky k sobě sama.


S trochou té filozofie se tu loučí Frost. Opět bůh ví na jak dlouho. stejně jako je to z životem. Nikdo neví jak dlouho bude trvat, nevíme jak skončí, a vlastně nevíme více věcí než si dokážeme připustit.