Bez temnoty. Není úsvitu. A bez světla. Není života.

Temné dny - Kapitola č.9 - Polibek smrti

17. listopadu 2014 v 19:54 | Kira |  Temné dny

Seděla jsem v slzách v čekárně na vyšetření. Nedokázala jsem se vzchopit. Slzy mi tekly proudem. Moje srdce bylo rozdrcené společně s mými city. Nevěděla jsem co mám dělat. ,, Co se to sakra mezi námi stalo ?! " pomyslela jsem si. Proběhlo v mojí hlavě nespočetně mnoho otázek, ale žádná odpověď se nedostavila. Seděla jsem tam jako prázdná hromádka bolesti. Myslela jsem, že je tohle definitivní konec. Mé utrpení zdaleka nekončilo, právě naopak, bolelo to čím dál víc. Pokaždé když jsem si utřela stékající slzy přišly další. Vzdala jsem se. Připadalo mi to jako konec mého života.

Neměla jsem vůbec ponětí o čase. Čas kdy jsem brečela mi přišel nekonečný. Přála jsem si aby to moje utrpení jednou pro vždy skončilo a já mohla být volná. ,, Slečno co se vám stalo ?! " ptala se mě zdravotní sestra, která vyšla z ambulance. Utřela jsem si rychle slzy. ,, Ne...v pořádku. Nic se neděje. " řekla jsem a utřela si poslední slzu. Sestra se na mě nevěřícně podívala a pomohla mi vstanou. ,, Pan doktor už na vás čeká slečno Callo. " řekla ještě sestra a otevřela mi dveře do ambulance. Chtěla jsem jí poděkovat, ale nedokázala jsem nic říct, bála jsem se, že bych se zase rozbrečela.

Prohlídka trvala velice krátce. Neměli na mě pomalu ani co kontrolovat. Nebyla jsem moc zraněná, ale Kieran byl vážně poraněn v boji. ,, Kieran." pomyslela jsem si ,, Měla bych se na něho jít podívat. Doufám, že je v pořádku." Od prvního dne jsem neměla Kierana vůbec ráda. Byl to pro mě neznámý a nebezpečný cizinec, který mě neustále sledoval, ale čím víc jsem se zamýšlela nad tím co ke Kieranovi cítím, tak mi došlo, že ho mám ráda. ,, Děláš si ze mě srandu Callo ?! Sam tě odhodí jako kus hadru a ty už myslíš na jiného." Moje svědomí mělo pravdu. Vylekalo mě, že začínám přemýšlet tímhle směrem, ale Kieran mi zachránil život. Sam nehnul ani prstem. Když jsem znovu pomyslela na Sama chtělo se mi znovu brečet, ale snažila jsem se být silná a slzy jsem udržela.

Když jsem vyšla z nemocnice okamžitě mě oslepily paprsky Slunce. Bylo krásně. Nevěděla jsem vůbec kolik je hodin, ale musela jsem navštívit Ezekela a vše mu vysvětlit. Určitě správa o tom, že byl Kieran velice těžce raněný ho nepotěšila a ani město z kterého byl Kieran vyslán. Nevěděla jsem co můžu čekat od našeho vůdce Ezekela, ale určitě nic dobrého. Nezahálela jsem proto a vydala jsem se do hlavní budovy Vyvolávačů. Když jsem stála před budovou bylo v městě neuvěřitelné rušno. Muselo to souviset s napadaní démonů v blízkosti našeho města. Je to nějaký ten rok, kdy tu byl spatřen démon a ještě k tomu sám. Není obvyklé, že démon útočil sám bez svých další společníků démonů. Musel jít na jistotu. Neměla jsem moc času o tom přemýšlet. Nechtěla jsem si připomínat střetnutí s démonem. Byla jsem ráda, že jsme s Kieranem přežili.

V budově bylo nečekaně taky velice rušno. Vyvolávači byli neklidní. Byla jsem velice překvapená, co dokáže udělat s našimi veliteli jeden démon. Šla jsem rovnou do místnosti, kde mě měl čekat Ezekiel. Když jsem stála před dveřmi zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na dveře. ,, Dále. " ozval se Ezekelův hlas. Neviděla jsem mu do obličeje, ale jeho hlas byl velice nervózní. Neváhala jsem a vstoupila jsem do místnosti. Nebyli jsme tam sami, s Ezekelem tam stáli další dva muži. Měli na sobě stejné černé pláště jako my. Nešlo jim vidět do obličejů. Měli úplně jiné masky, než my. Měly zrcadlové masky, protože jediné co uvidíte v jejich praktikách je svůj život. Podle toho co jsem četla v knížkách to byli Vyzvědači. Byli to pravé ruky Vyvolávačů. Byli to něco jako informátoři, kteří neváhali použít násilí aby získali potřebné informace. Cítila jsem jak mým tělem projela husí kůže. Co jsem slyšela o jejich metodách mě snad neděsilo ani v nejhorších nočních můrách.

,,Callo. Prosím posaď se. " řekl vlídně Ezekel a ukázal na židličku, která byla připravena přímo před ním. Udělala jsem krok v před, ale okamžitě jsem chtěla sjet rukou po meči. Uviděla jsem jak se Vyzvědači pohnuli. ,, Neboj se Callo. Nemáš se čeho bát. Posaď se prosím." řekl Ezekel a aby upozornit vážnost, postavil se a vzpřímil se. Kdyby Ezekel nebyl můj vůdce, utekla bych. Pomalým krokem jsem si šla sednou na židličku. Nevěděla jsem co mě čeká, už jen proto, že tam byli dva Vyzvědači. Mlčky jsem seděla a čekala, co se bude dít dál, když najednou se jeden z Vyzvědačů začal hýbat. Okamžitě jsem stanula a chtěla odejít. Když to Ezekel viděl, tak okamžitě přiběhnul ke mě a chytl mě rukama za obě ramena a posadil mě. ,, Callo je to nezbytné. Nebude to bolet. " řekl Ezekel a přikývnul k jednomu z Vyzvědačů. Začala jsem rychle dýchat, měla jsem obrovský strach. Vyzvědač přistoupil k mým zádům. Ruce mi položil na spánky a zaklonil hlavu. V mém výrazu byl strach, strach o můj život.

,, Všechna rizika beru na sebe. " řekl Ezekel Vyzvědači, který mě držel za spánky. ,, Rizika ?! Já můžu umřít ?! " pomyslela jsem si a po čele mi tekla kapička potu. Neslyšela jsem, že by Vyzvědač odpověděl, ale cítila jsem jeho radostné chvění z praktik, které chce na mě použít. ,, Můžete." řekl ještě Ezekel. Když to Ezekel řekl, pocítila jsem tlak na mojí hlavu. Škubla jsem bolestí. Cítila jsem jako by moje lidská schránka měla za chvíli prasknout. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Byl to pocit, že vás dělý malý kousek od smrti. Zařvala jsem šílenou bolestí. Jako by mi někdo probodnul hrudník na skrz a pak to začalo. Stála jsem na tmavém místě. Kolem mě byla jenom tma. Bylo ticho, ale po chvíli šly slyšet blížící se kroky. Byly čím dál tím hlasitější. Ze stínu vyšel Vyzvědač. Natáhl ke mě ruku. Mé tělo mě najednou nechtělo poslouchat. Prohnula jsem v zádech a má ústa se otevřela. Nemohla jsem nic dělat a pak ke mě došel Vyzvědač. Neviděla jsem mu do obličeje, protože plášť, který měl na sobě mu dělal stín na obličej, když z ničeho nic z obličeje vyšel obrovský hadí jazyk a strčil mi ho přímo do hrdla. Nemohla jsem dýchat. Začala jsem se dusit. Z očí mi začaly vytékat slzy. Umírala jsem. Zavřela jsem oči a loučila jsem se s životem.

Myslela jsem, že tohle utrpení nikdy neskončí. Když jsem znovu otevřela oči,byla jsem na stejném místě jako předtím. Temná místnost. Ticho. Byla jsem k smrti vyděšená a začala jsem se ohlížet do stran. Tentokrát jsem byla sama. Klekla jsem si a chytla se dlaněmi za čelo. ,, Prosím. Ať už je konec. " začala jsem naříkat a prosit, ať tohle utrpení skončí. Vyzvědači byli krutí a nelítostní. V reálném světě neuběhne ani minuta života, ale vaše utrpení trvá i sto let,dokud nezískají pro co si přišli. Nevěděla jsem, jak jsem dlouho klečela a brečela do dlaní, ale ucítila jsem jemný vánek který prošel kolem mě.

Rychle jsem zvedla hlavu ale nikdo tam nebyl. Myslela jsem si, že se mi to jenom zdálo, ale když se někdo zasmál za mými zády, vylekala jsem se. Otočila jsem se. Stál tam Vyzvědač. Rozběhnul se neuvěřitelnou rychlostí přímo ke mě. Srazil mě k zemi a chytl mě za zápěstí. Snažila jsem se ho ze sebe shodit, ale jeho síla byla nepřemožitelná. Z ničeho nic jsem nemohla zase ovládat své tělo. Má ústa se otevřely a jeho taktéž. Čekala jsem, že mě zadusí znovu netvorským jazykem, ale z mých úst začal stoupat modrý dým přímo do jeho úst. Z ničeho nic se mé tělo škublo a já otevřela naplno svá oční víčka. Viděla jsem celý můj život. Mé děctví. Mého otce. Moje setkání se Samem. První den po dokončení akademie. Setkání s Kieranem a poslední souboj s démonem. Nejhorší na tom bylo, že poslední vzpomínka byl rozhovor se Samem. Padla jsem do bezvědomí.

Když jsem se probrala ležela jsem v nemocnici na lůžku, ale nebyla jsem tam sama. Byl tam Ezekel. Pomalu jsem se snažila posadit, ale neměla jsem žádnou sílu. Cítila jsem jako bych byla v komatu několik let. ,, Promiň mi to Callo. Musel jsem to udělat. Velká rada Vyvolávačů to musela udělat. Musíme vědět úplnou pravdu co se stalo." řekl Ezekel a podíval se na mě. Neodpověděla jsem, ale neuniklo mu jak jsem se na něj nenávistně podívala. ,, To se Samem mě mrzí Callo, ale jsem na tebe pyšný že respektuješ naše příkazy." ,, Jak o tom sakra víte?! " zařvala jsem. ,, Všechny informace mi byly sděleny." řekl a pomalu stanul ze židličky, která byla vedle mého lůžka. ,, Polež si ještě pár minut a můžeš klidně odejít domů." řekl Ezekel a šel rovnou ke dveřím. ,, Pane?! " řekla jsem ,, Ano Callo?" odvětil Ezekel. ,, Kdo vám řekl že potřebujeme pomoc? Chtěla bych mu osobně poděkovat. " řekla jsem a lehla jsem si. Ezekel se usmál a řekl ,, Sam. " ,, Cože ?! " vylekala jsem se. ,, Přišel za mnou a řekl že se o vás bojí. Nedošli jste z hlídky a v lese byl velký neklid." dodal Ezekel a odešel. Zůstala jsem nehybně sedět. Proletělo mi hlavou milion myšlenek. Proč by měl Sam o mě starost. Co když mě chce chránit před Ezekelem a jim podobným. Co když Sam ke mě něco pořád cítí ?..........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miti Miti | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 10:07 | Reagovat

Wow! O_O super kapitola :3 až na to s tím jazykem, to bylo fakt odporný :D a ohledně Sama...nevím, co si o něm myslet, ale už se těším na další kapitolu :3

2 Kira Kira | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 11:20 | Reagovat

[1]: :-D :-D Jenom trošku :-D Děkuji ti moc aspoň někdo to čte :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama