Bez temnoty. Není úsvitu. A bez světla. Není života.

Jednorázovka: Lidská povaha...

6. srpna 2014 v 18:00 | Free |  Freeho jednorázovky
Komentář: Jak jsem se k tomu dostal vůbec. Jednou jsme měli ve škole přednášku o podobném tématu a když jsem přišel domů tak jsem nad neustále přemýšlel a nemohlo mi to dát spát. Nakonec jsem se rozhodl, že myšlenky vyženu psaním. Takže je to tak trochu na zamyšlení. Sice tohle je už upravená verze jelikož jsem tomu chtěl dát i nějaká aspoň krátký příběh. Ovšem jsem narazil na to. Jaké tam mám dát hrdiny. Tak doufám, že neurazím hlavně fandy anime Fairy Tail, že jsem použil jména Erza a Lucy a samozřejmě abych to obohatil tak jsem použil i Shiro a Shena. Ale poroz. Tady magii už neovládají. Tady jsou jako normální lidé za postapokaliptické doby, kdy slunce začaly vysušovat celou zem a lidstvu začala docházet voda.........


Lidská povaha…

Po letech začalo být čím dál větší vedro. Zem začala vysychat a začala docházet pitná voda. Dokonce začaly vysychat i oceány vlivem globálního oteplování, které hlavně ovlivňoval člověk. Pracoval jsem jako voják se svým nejlepším přítelem Shirem a taky se dvěmi vojandami Erzou a Lucy. Kvůli nedostatku vody se začali šířit nepokoje ve všech zemích a lidé se začali bouřit…….
Jel jsem v obrněném transportéru se svou jednotkou. Měli jsme standardní vybavení. Vesty, helmy i ostatní věci byli v černé barvě. Měl jsem na sobě i černou masku. Shiro seděl vedle mě. Netvářil se moc šťastně, což bylo u něj neobvyklé. Většinou měl vždy široký úsměv od ucha k uchu. Náhle pak transportér zastavil a otevřely se dveře. Vyběhli jsme ven. Byli jsme ve městě. Na zemi byly všude odpadky, rozbité věci a těla těžkooděnců pořádkových jednotek a těla civilistů. Hořely domy a ve vzduchu byl zápach pálících se gum a masa. Cíl byl jasný. Měli jsme zklidnit situaci, ale tohle šílenství nešlo zastavit. Lidé pobíhali všude. Každý si něco nesl. Ať už nějaké zásoby potravin, nebo dokonce i zbraně. Podíval jsem se na zem a všiml jsem si, že na zemi byli i střelné zbraně všeho druhu. Bylo jasné, že lidé vyvrakovali i místní armádní skladiště. Náhle pak vzduchem proletěl náš vrtulník a náhle vyletěla z jedné střechy hlavice od RPG. Střela zasáhla náš vrtulník a ten vybuchl a zřítil se na vedlejší budovu. Pak se ozvala střelba ze střechy. Pár našil zasáhly nepřátelské kulky a spadli na zem mrtví.
,, Kryjte se !!" zakřičel Shiro. Já jsem se schoval za roh budovy. Pak přijelo obrněné vozidlo s těžkým kulometem na střeše. Lidé ho ukradli. Neměli jsme žádnou těžkou výbavu a museli jsme ustoupit. Vozidlo nás pronásledovalo a vždycky po nějaké době někoho zabilo. Shiro volal náš transport ať se vrátí a odveze nás. Po nějaké době se transport ozval a řekl nám místo vyzvednutí. Bylo nás už pouze pět a Erzu napadlo, že bychom se mohly granátama poškodit kola obrněného vozidla. Počkali jsme za rohem a jak jsme uslyšeli, že už jede, tak jsem naházeli všechny svoje granáty na cestu. Začali jsme utíkat. Za chvíli nás spatřilo vozidlo a začalo po nás pálit ze svého kulometu. Granáty explodovaly a když jsme se ohlídly za sebe, tak jsme úspěšně zničili kola vozidla. Vběhli jsme do domu. Byli jsme schovaní v malé místnosti.
,, Co teď ?" zeptal se Shiro, když se podíval z okna a vyděl, že všude jsou ozbrojení lidé.
,, Jak jsme daleko od místa vyzvednutí ?" zeptala se Lucy.
,, Už jen tři ulice." odpověděla Erza a podívala se z okna. Pak náhle oknem vletěl do naší místnosti granát.
,, Sakra !!" zakřičel voják, který byl s námi. Shiro odhodil Erzu a skočil na granát, který zakryl svým tělem. Granát explodoval a všechny to odhodilo do zdi. Vyděl jsem mlhavě a téměř jsem neslyšel. Měl jsem jen pískot v uších.
,, Neeeeeee !!!!" křičel tlumený hlas a k Shirovi přiběhla Erza. Pískot z uší postupně zmizel a začal jsem viděl normálně. Erza měla ruce nad Shirovím tělem. Teda pouze co z jeho těla zbilo, ale Erza nedokázala jeho tělo otočit aby spatřila jeho tvář. Erze tekly slzy z očí a pak se postavila. Nabila svoji zbraň a vyskočila z okna.
,, Co děláš ?!!" zakřičela Lucy. Já jsem se doplazil k Shirovi a vytrhl jsem jeho náramek, který nosil na krku. Byl na něm zlatý náboj s jeho jménem, které si tam vyryl. Držel jsem slzy a pomalu jsem se postavil. Strnule jsme se dívali z okna. Erza běžela na nepřátele a pálila ze své M16. Přitom jí tekly z očí potoky slz. Voják, který byl vedla nás křičel, že musíme jít dokud je čas. Lucy se otočila a běžela s vojákem dál. Já se dál díval z okna. Erza střílela dál a dál a zabíjela nepřítele za nepřítelem. Za chvíli vystřílela veškerou munici z M16. Zahodila M16 na zem a vyndala ze svého pasu dva Dezert Eagli. Mezí tím nepřátelé z oken zamířili svými Scouty. Začali střílet. Náboje zasáhly Erze nohy a břicho. Erza se belhala a neustále střílela. Pak ji začala téct krev z úst. Erza vystřelila poslední náboje a pak ji zasáhly do rukou. Erza padla na kolena a plivala krev. K Erze pak přišel jeden chlap a přiložil hlaveň AK-47 k hlavě Erzy. Erza se podívala přímo do hlavě.
,, No … škoda … takového materiálu." řekl chlap. Erza popadla ze svého pasu bojový nůž a s posledních sil srazila muže k zemi a začala bodat do něj tak dlouho dokud se muž hýbal. Pak se na čele Erzy objevila tečka od laserového zaměřovače. Když se ozval výstřel, tak jsem se otočil. Bylo ticho. Neohlížel jsem se a vyšel jsem z domu. Uviděl jsem jak Lucy s vojákem běží dál. Běžel jsem za nimi. Proběhli jsme první ulicí a pak druhou. Pak jsem proběhl rohem další ulice a viděl jsem, že na konci ulice je náš transport. Lucy s vojákem už byly skoro u něj. Běžel jsem za nimi. Lucy z vojákem vešli do transportu a voják šel do kulometné věže na střeše vozidla. Slyšel jsem za sebou zvuky motorů.
,, Shene pospěš !!" křičela Lucy. Ohlídl jsem se za sebe a za mnou jely automobily plné lidí se zbraněmi se kterými stříleli do vzduchu, ale i na mě. Měli hlavně AK-47, ale i M16 a RPG. Voják na kulometné věži začal opětovávat palbu po automobilech a Lucy u dveří taky. Já jsem běžel dál ke transportu. Automobily začaly nepřátelům vybuchovat, ale přitom začaly střílet i z RPG. Jedna raketa vybuchla blízko mě a výbuch mě odhodil a moje M16 odletěla neznámo kam. Byl jsem ohlušen a sotva jsem viděl. Viděl jsem jak ke mně doběhla Lucy a odtahovala mě do transportéru. Mezi tím se ozývaly všude výbuchy. Náhle pak střelba utichla. Viděl jsem rozmazaně všude plameny puch kouře z ohně. Lucy mě odtáhla do transportu, kde mě pak posadila na lavičku. Začal jsem se už pomalu probírat.
,, Shene ? Jsi v pořádku ?" zeptala se Lucy. Náhle se tam objevil potrhaný a popálený muž, který chytl Lucy ze zadu za krk a dýkou ji probodl břicho. Pak ji pustil a srazil na zem. Pak vzal pistoli a střelil do ní jeden náboj. Vyskočil jsem ze sedačky a dal jsem chlapovy pěstí. Pak jsem ho chytl za ruku, kde měl pistoli. Ruku jsem mu pomocí chmatu zlomil. Muž zařval a máchl dýkou. Vyhnul jsem se a kopl jsem ho do břicha. Muž Vypadl z transportu. Vyndal jsem si revolver z pasu a párkrát jsem s ním zatočil v ruce. Namířil jsem na chlapa a zmáčkl spoušť. Náboj vyletěl z hlavně a letěl přímo do hlavy muže. Muž se skácel na zem a bylo náhle ticho. Jen oheň plápolal v dáli. Schoval jsem revolver a šel jsem za Lucy, která ležela na zemi. Padl jsem na kolena a opřel jsem její hlavu a svou ruku. Lucy se mi dívala do oči a tekly jí pomalu slzy s očí.
,, Šetři síly… Lucy." Lucy pak začala odkašlávat krev. Lucy natáhla ruku a pohladila mi tvář, na které jsem měl masku.
,, Jsem ráda, že jsi v pořádku…. Shene….." řekla Lucy a pak se jí začaly pomalu zavírat oči a pustila mou tvář.
,, Lucy ??.......... Lucy !!!!" Začal jsem brečet. Nedokázal jsem to už udržet. Přišel jsem o své nejbližší přátele. Na to se pak zavřely dveře od transportéru a naběhl motor. Transportér se rozjel a voják slezl s kulometné věže. Posadil se a mlčel. Začal jsem mlátit pěstí o sedák, který byl hned přede mnou. A tehdy mě napadly otázky. Proč je lidský národ takový ? Bezohledný, sobecký a agresivní. Jeto snad v každém z nás ? Že jsem takový každý v našem nejhlubším nitru ? …….

..... Po dvou letech ….
Všude byla vyprahlá a pustá zem. Písek a prach byl všude, který pohlcoval i velké hory. Na nebi silně pálilo slunce a nikde nebylo ani živáčka. Žádný zvuk ani hlas se neozýval. Jen v dáli foukal vítr, který vířil ten písek a prach. Nikde nebyla ani kapka vody. Pak náhle v dáli pochodovali voláci, kteří ještě sloužili společnosti. Bylo to několik standardně vybavených jednotek vojáků pod velením kapitána. Já jsem byl mezi nimi jako normální voják s vestou a pláštěm v pouští kamufláži. S helmou, brýlemi a maskou na obličeji. Horko nás spalovalo a nikde žádná voda. Taky už ani skoro žádná voda … nebyla. Z ní zbyl už jen prach a minulost. ,, Jdeme…. Pokračujeme chlapi. Musíme jít dál." řekl klidně kapitán. Většina mích spolubojovníků mlčela a pokračovali dál tou vyprahlou zemí. Já jsem ostatní nevnímal a utápěl jsem se ve svých myšlenkách.
Proč se tohle stalo ? Proč jsme tomu nezabránili ? Proč tu vlastně jsem ? A proč se tohle všechno děje ? Zase za to můžou … lidi ? Je to snad v každém z nám. Střípky chování a pudů, kterých se nezbavíme. Tyto pudy nás vždycky ovlivňovaly už od samého počátku lidské rasy a ovlivňovaly celé naše chování. Těmto pudům a střípkům chování říkáme lidská povaha. Proč je člověk tak bezohledný a nenávistivý na své okolí ? Proč člověk neustále bojoval a válčil ? Vždyť už od počátku byli mezi námi kmenové války. Všechno je to součástí … lidské povahy……..
Pak se náhle ozval výstřel a voják, který byl hned vedle mě to dostal kulkou do obličeje. Po chvíli spadl bezvládně na zem. Při dopadu jeho těla na vyprahlou zem se zvířil prach a písek. ,, Kryjte se !!" zakřičel kapitán. Mí spolubojovníci popadli své zbraně a začali opětovávat palbu. Já jsem si lehnul na zem a popadl své AK-47. Rukou jsem ho ještě rychle oprášil od písku a prachu a začal jsem pálit po nepříteli. Nepřátelé byli taky normální lidé. Byly stejní jako já. Taky to byli zástupci lidské rasy. Jenom nebyli na straně společnosti. Byli to jen lidé, kteří se vzepřeli společnosti kvůli nedostatku vody. Tito lidé chtěly jen přežít a hledali vodu pro sebe, ale nechtěli se s nikým dělit. Tato skupinka lidí bojovala za vlastní přežití. Byli tam muži, ženy ale také … děti. Připadalo mi … jako bych se ocitl zase na začátku, kde byli kmenové války a všichni chtěli přežít a vyhrát. Ale i když všichni chceme přežít. Tak stejně někdo musí zemřít.
Pálil jsem dál a dál ze svého AK-47 na nepřátele, ale i mí přátelé umírali na stejném bojišti ze stejného důvodu. Všichni chceme žít a přežít. Půda byla horká a jak jsem na ní ležel tak mě to spalovalo kůži. K tomu slunce mi pálilo na záda. Pak náhle někdo hodil granát z nepřátelských řád. Ten granát spadl blízko mě. Granát po chvíli explodoval a výbuch mě odhodil z mé pozice. Vyděl jsem mlhavě a nic jsem neslyšel a v této chvíli jsem se opět zmítal ve svých myšlenkách.
I když chceme všichni přežít, tak proč se o to nesnažíme všichni společně ? Protože člověk je chamtiví a všechno chce jen pro sebe. Je to další díl naší lidské povahy. Člověk myslí jen sám na sebe a na svoji nejbližší skupinu. Člověk sice nemůže jít sám, protože nechce jít sám, ale přesto je chamtiví, když přijde na různé situace.
Pak jsem se začal probírat díky tomu, že u mě byl kapitán, který na mě řval, ale pochvíli přestal a začal kašlat. Jelikož bylo všude tolik prachu. Kapitán mi pomohl vstát a přehodil moji ruku o své ramena. Já jsem ještě trochu viděl mlhavě. Mí spolubojovníci pomalu umírali a padali k zemi. Nepřátelé začali nabíhat a přitom po nás stříleli. Všude svištěly kulky a pak náhle ze skály od nepřátel přiletěla hlavice od RPG, které vybuchlo asi padesát metrů přede mnou. Před námi byli tři mí spolubojovníci, které ten výbuch zabil všechny. Kapitán pak na to začal křičet na ústup. Kapitán mě vlekl a já jsem se ohlížel za sebe, kde mé spolubojovníky a přátele doráželi už těžce zraněné bajonetem a nebo do nich nasázely ještě pár kulek. Nepřátelé byli hodně vybaveni co se týče zbraňového vybavení, protože když se lidé vzbouřili, tak pobrali všechno co mohli a společnost z velmi velké části zanikla. Pak náhle mě kapitán pustil s já se svalil na zem. Snažil jsem se postavit, ale nohy mě neposlouchaly. Kapitán ležel na kolenou a z úst mu tekla krev. Pak přiletěla kulka, která trefila kapitána. Kapitán spadl na zem a jak tak ležel, tak se díval na mě. Jeho obličej za chvíli strnul. Doplazil jsem se k němu a svou dlaní jsem zavřel jeho oči. Pak jsem se ohlédl kolem sebe a zjistil jsem, že jsem už pouze já. Nepřátelé se ke mně blížili. Pak se mi jakoby navrátila síla a já se postavil. Vytáhnul jsem svůj revolver a podíval se na náboje. Měl jsem plno. Nepřátelé na mě nabíhali a doufali, že si mě vychutnají aby mě umlátili. Vystřelil jsem první náboj. Pak druhý … třetí … a nepřátelé padali s každým mým vystřeleným nábojem. Pak jsem vyhodil prázdné náboje a šáhl jsem do své kapsy. Měl jsem ještě na jeden plný zásobník. Vložil jsem první náboj do bubínku revolveru. Pak jsem ucítil jak se mi něco zavrtalo do hrudi. Byla to kulka od odstřelovače. Stál jsem nehybně a cítil jsem jak slábnu. Z rukou mi spadly zbylé náboje. Pak jsem upustil i revolver. Začala mi téct krev z úst, která se protékala i přes mou masku. Začal jsem se dusit krví až sem si masku musel sundat. Jen co jsem to udělal, tak jsem ucítil ten suchý vzduch jak mi dráždí krk a prach, který mi vlétával do plic. Šáhl jsem si rukou na ránu a podíval jsem se na svou ruku, která byla celá od krve. Všechno co jsem měl na sobě mi začalo těžknout. Odepnul jsem plášť od své vesty, který pak odvál vítr pryč. Odepnul jsem si helmu, která začínala být velmi těžká a pak jsem ji pustil z rukou. Ohlídl jsem se kolem sebe na všechny strany. Byl jsem obklíčen. Vzal jsem svoje brýle a zahodil jsem je za sebe. Vítr s prachem a pískem mi vlétával do mích vlasů. Nohy se mi začaly klepat a po chvíli jsem spadnul na záda. Na tu vyprahlou zem. Slunce mi zářilo na obličej. Pak se přede mnou postavila postava, která dala svou nohu na moji hruď. Namířil na mě svou zbraní. Já jsem si všiml svého revolveru, který byl hned vedle mě. Pomalu jsem se natahoval rukou pro něj. Uchopil jsem revolver a rychle jsem zamířil a vystřelil svoji poslední kulku. Kulka vyletěla plnou rychlostí z hlavně a proletěla hlavou nepřítele. Padl k zemi mrtev. Pak jsem pustil revolver. Ležel jsem ve své krvi a začínal jsem cítit chlad, který mě náhle začal obklopovat. Dva nepřátelé na mě běželi a když ke mě doběhli, tak začali do mě zabodávat svoje bajonety. Ani to už moc nebolelo, protože se mi pomalu zatmívalo před očima.
Pak jsem náhle stál v temnotě, ale pak se přede mnou objevilo malé světlo. Vypadalo to jako konec temného tunelu. Šel jsem za tím světlem, které se přibližovalo s každým mým krokem. Při té chůzi jsem se zmítal ve svých myšlenkách.
Proč jsme takový ? Bylo snad už od počátku určeno, že lidstvo zničí samo sebe a své okolí ? Proč to lidé neustále nesou v sobě tu nenávist, chamtivost a agresivitu ? Proč lidé mají tendenci neustále všechno měnit podle sebe a ničit vše co jim přijde pod ruku ? Jsou to snad taky střípky a pudy naší takzvané lidské povahy ? Mě připadá, že to pravda je. Naši povahu lidství nezměníme, ale snad existuje šance, že další generace se poučí z chyb starších generací a pokusí se to napravit i když je ta šance podle mě malá.
Pak když jsem byl už blízko světla, tak se přede mnou objevili tři postavy. Jedna svalnatá z oranžovými vlasy. Byl to Shiro. Měl standardní úsměv od ucha k uchu. Druhá postava byla štíhlá s dlouhými červenými vlasy. Byla to Erza, která se držela Shirova ramena. A třetí postava byla taky štíhlá s kratšími blond vlasy. Byla to Lucy, která se na mě usmívala. Rád jsem je znovu viděl po té dlouhé době. Aspoň budu s nimi už napořád. Doufám, že se snad lidstvo poučí … Ale cekem o tom pochybuji………..

…… Konec …….
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Miti Miti | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 18:16 | Reagovat

Máš dobrý myšlenkový pochody ;) Bohužel, lidstvo si podřezává pod sebou svou vlastní větev existence a mldší generace nevypadá na to, že by se poučila, naopak, je ještě horší (podle mně, já vím, já do tý mladší generace taky spadám...) :)

2 Free Free | Web | 18. srpna 2014 v 20:17 | Reagovat

[1]: díky :-). Ano vypadá to špatně jako s lidstvem. Jsme nepoučitelní a říkáme si, že se poučí až ta další. Jenže takhle to půjde asi pořád dokola :-(

3 Miti Miti | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 20:28 | Reagovat

[2]:přesně! Ale jestli nastane nějaký konec světa, tak příroda zajásá a občas to vypadá, že nebude muset čekat moc dlouho.. :-)

4 Free Free | Web | 18. srpna 2014 v 20:47 | Reagovat

[3]: No někdy to tak opravdu vypadá :-)

5 Miti Miti | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 20:52 | Reagovat

[4]: jo no :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama